NO ONE KNOWS ME

I DONT WANT TO FEEL ANYTHING ANYMORE

Mlčky jsem seděl a připravoval se na smrt. Mám mu věřit? Co když mi lže a veze mě za ním? Těmito myšlenkami jsem se snažil zapomenout na bolest, kterou mi Yoongi způsobil. Cítil jsem, že mi krvácí srdce. Zamiloval jsem se do něj? Vážně si byl tak naivní Jimine? Nejraději bych si jednu natáhl, ale mám strach se pohnout. Už jednou jsem ztratil rodiče a teď se mi to děje znovu. Přicházím o Jungkooka s Taehyungem. A dost. Po tváři mi tekly slzy, které jsem se snažil strachy zadržovat, ale nejde to. Cítil jsem štěstí a znovu o něj přijdu. Zamiloval jsem se a cítím jen bolest. Tohle není svět, ve kterém chci žít. S city tady nic nenadělám. Musím je uzavřít. Znovu. Slíbil jsem si, že už nikdy nebudu skrývat city, ale copak to jde, když jsem znovu na dně?

„Jimine" Promluvil vedle mě ten muž. Neotočil jsem se na něj. Nechci se mu dívat do obličeje a cítit tak úzkost, která by pak neskončila.
„Moje jméno je Kim Namjoon. Jsem dobrým kamarádem Taehyunga." Mé srdce poskočilo, když jsem slyšel slovo Taehyung. Se slzami v očích jsem se na něj otočil a popotáhl si.

„V-vážně?" Snažil jsem se mluvit tak, aby mi v hlase nezněla naděje ani strach. Což pochybuju podle jeho výrazu, že se mi to nějak dařilo.

„Taehyung mi volal. Nevěděl jsem, že tě Yoongi chce dát.. ty víš komu." Yoongi. Ten bastard. I přes to co k němu cítím mám chuť mu ublížit, tak jako to on udělal mě. Nevím, jestli ve mě rostla nenávist nebo chtíč k pomstě, ale vím, že se ve mě něco zlomilo.
„Ale vím, že tě měl víc než rád" Namjoon nebo, jak že se to jmenuje se pokusil o úsměv. Ten mu hned spadl, jakmile jsem promluvil.

„Tak ať. Postarám se o to, aby trpěl" Sám jsem nevěřil, co jsem to řekl. Dřív bych tohle říkal jenom u sebe ve své hlavě, a i tak bych se cítil špatně, ale teď to tak není.

„Woooow. Dobře on" Z ničeho nic promluvil další muž, který řídil. Jeho úšklebek se mi moc nelíbil.

„Ne tohle není dobře!" „Proč by nemělo být dobře to, že se chci pomstít někomu, kdo mi zlomil srdce a ještě k tomu mě chtěl dát mému otci, který mi nejspíš hodně ubližoval?!" Oba dva se na mě překvapeně otočili. Měli vykulené oči. Nejspíš to bylo tím, že jsem konečně zvýšil hlas a nebyl tak tichý.

„Šéfe. Pokud ho ti dva chtějí zpátky, tak by se asi takhle chovat neměl. Nemůžeme jim dát jinou verzi." Pojem jiná verze jsem nechápal. Tedy. Trochu ano. Namjoon na tohle jen přikývl.

„Jimine. Až dorazíme na bezpečné místo, tak se pokusím zařídit, aby jsi se viděl s tvými rodiči." Srdce se mi trochu rozbušilo. Kdykoliv se o nich mluví, cítím štěstí.

„Šéfe. Máme problém." Ozval se znovu ten řidič. Namjoon se na něj podíval.

„Jaký?" „Myslím si, že ten váš Yoongi nechce o Jimina jen tak přijít." Všichni jsme se otočili do zadu. A opravdu. Za námy jelo auto, ve kterém seděl Yoongi. Doufal jsem, že se to už nepokazí, ale marně. Teď je to kdo z koho. Buď Namjoon nebo Yoongi. Osobně víc doufám, že vyhraje Namjoon, protože vím co semnou Yoongi zamýšlí a nelíbí se mi to.

„Hele mladej." Křikl po mě další muž v zadu. Pohled jsem nasměroval na něj. „Jak ti jde střelba?"...