NO ONE KNOWS ME

THANK YOU

Sehun se se smutným úsměvem odtáhl. Palcem mne pohladil po tváři. Teď mám v hlavě větší zmatek než před tím, protože nevím ke komu co cítím.

„Vyber si Yoongiho Chimme. Můžu ti o něm říct všechno, ale lepší bude slyšet ty věci od něj" Nechápavě jsem se na Sehuna podíval, až mi to po chvíli došlo. Smutně jsem si dal ruce do klína.

„A-ale co když chci t-tebe?" Sehun se uchechtl.

„Mě nechtěj Chimme. Zabil jsem ti nejlepšího přítele, když jsi byl mladý, abych mohl pracovat pro tvého otce. Jsem o hodně moc starší než ty a taky kvůli mě jsi v této situaci, kdybych tě tehdy neodvezl do toho děckého domova, tak by všechno bylo jinak" Nevěřícně jsem ho pozoroval, jak něco takového může říct. Z-zabil mi nejlepšího přítele, když jsem byl mladý? To by snad neudělal.

„C-co?" Sehun sklopil pohled. „Pořád toho tolik nevím, proč mi to prostě neřekneš?!" Trochu jsem zvýšil hlas, jelikož mám dost té své nevědomosti ohledně celé situace.
„Kdo doopravdy jsem? Proč vůbec ještě žiju? Proč mě můj otec tolik chce? P-proč jsi se pro mě nevrátil, jak jsi slíbil?" S uslzeným pohledem jsem ho hypnotizoval. Vážně nevím co si mám o všem kolem myslet a to mě ničí. Sehun se z hluboka nadechl. Celým tělem se otočil na mě, aby mi mohl položit obě ruce na má malá ramena.

„Jsi Park Jimin, který žije protože bych bez něj nemohl žít já a spoustu dalších lidí. Tvůj otec po tobě tolik touží, protože si myslí, že mladší generace má být krutější a vyspělejší. Chce, aby jsi byl jako on a proč jsem se nevrátil? Nedokázal jsem se za tebou vrátit Chimme." S těmito slovy vstal a odešel. Prostě odešel bez dalšího slova. Mlčky jsem seděl a pozoroval stěnu na proti mě. Teď už znám pár odpovědí na spoustu mých otázek, ale k čemu mi to je?

„Jimine? Můžu?" Zpoza dveří se ozval Namjoonův hlas. Nevím proč, ale cítím se líp, když ho slyším.

„J-jo" Posadil jsem se na posteli do tureckého sedu, aby se mi sedělo líp. Namjoon bez dalšího váhání vstoupil a posadil se vedle mě. Ironie, že na stejné místo, kde seděl Sehun.
„O co jde?" Jsem zvyklý na to se ptát, ale nejsem zvyklý nedostávat žádné odpovědi.

„Máš tu hovor a myslím, že ho rád přijmeš" Podal mi jeho telefon, na kterém bylo neznámé číslo. Opatrně jsem si ho přiložil k uchu.

„H-haló?"

„Oh můj bože Jiminie!" Nemohl jsem uvěřit svým uším. To je Jungkook. Do očí se mi nahnalo moře slz. Jsem tak rád, že ho slyším, že bych teď klidně se Sehunem cvičil dál.

„Kookie!" Vykřikl jsem, tak jako to před chvílí udělal on.

„Minie! Jsi v pořádku?! Není ti nic?!" Taehyung! Štěstím jsem se rozbrečel ještě víc. Tak moc mi chybí. Jsou vážně jako moji pravý rodiče.

„M-m-moc.. mi oba ch-chybíte" Vyvzlykal jsem ze sebe a dál poslouchal jejich vzlykání na druhé straně.

„Ty nám také Minie, ale neboj! Namjoon se o tebe postará, bohužel budeme muset teď končit, protože je tohle nebezpečné, ale budeme vám každé dva dny volat!" Lehce jsem skrz tuto informaci posmutněl, ale chápu to.

„D-dobře" Naposledy jsem Vzlykl a utřel si nos do dlouhého rukávu.

„Moc tě milujeme Jiminie"

„Já vás taky" S tímhle jsme hovor ukončili. Podíval jsem se na Namjoona a ihned mu skočil okolo krku.

„Děkuji"...