NO ONE KNOWS ME

SAVE ME 1/2

[ Time Skip ]
{ Den školy }

Nervózně jsem si prohrábl své blond vlasy. Pohledem do zrcadla jsem zkoumal, každou část svého oblečení. Na první den musím přeci vypadat dobře, i když je to stejně jedno. Měl jsem pocit, že mi něco chybí a ono opravdu chybělo. Kravata. Jak já je nenávidím. Ne proto, protože by byli nějak špatné, ale sakra vysvětlil mi někdy někdo, jak se vážou?! Ne. Vůbec, kde ta kravata je? Začal jsem se rozhlížet po pokoji, až jsem si všiml malého klubíčka omotaném v modré kravatě.

„Danbiiii~ Tu kravatu mi musíš dát." Nevím proč si zvykla mi kousat všechny věci, ale je při tom tolik roztomilá. Nespokojeně na mě zavrčela a po nějakém tom přetahování se mi uráčila kravatu dát. Oslintanou kravatu jsem vzal a trochu očistil.

„Minie! Pojď se nám ukázat." Zavolal Jungkook z předsíně. Přiznám se, že mi Jungkook hodně přijde jako máma, ale sakra dobrá máma. Nad svou myšlenkou jsem se musel zasmát.

„Rád bych, ale mám problém s kravatou." Zakňučel jsem, když se mi na podruhé nepovedla zavázat.

„Neboj. Taehyung už jde." Říkám. Jungkook je máma a Taehyung táta, ale nemůžu za Jungkookem přijít a říct 'Mami?'. Myslím si, že by mě hnal. Z mého přemýšlení mne vytrhli dvě ruce, které si převzali mou kravatu do práce.

„Ahh. Jsem na tebe tak pyšný a to jdeš jen do školy. Je to, jako kdybych našel sušenku v prázdné misce." Neříkám to poprvé, ale Taehyung je na pochopení vážně těžký. Jeho slova občas nedávají smysl, ale vím že je myslí v dobrém smyslu. Než jsem se nadál, tak kravata byla hotová. Tae si stoupl za mě a ještě mi urovnal ramena.
„Vypadáš skvěle." Podíval jsem se mu skrz zrcadlo co očí. To podivné stvoření zamnou pláče.

„Nemusíš hned brečet. Vždyť je to jen první den." Otočil jsem se na něj a usmál se. Tae si popotáhl a úsměv mi vrátil.

„Já vím, ale vždy jsem snil o tom mít syna s osobou, kterou miluju. A teď, když mám obojí jsem nejšťastnější osoba na světě a to jen díky vám dvěma, proto bych ti milerád něco daroval." Začal se hrabat v kapse, až z ní vytáhl krásnou krabičku, kterou mi podal. Nechápavě jsem se na něj podíval. Znovu mi ji podal. Vzal jsem si ji. Chtěl jsem jí otevřít, ale nevěděl jsem jestli smím. Podíval jsem se na Taeho, ten se koukal zvláštním pohledem a kývl. Neváhal jsem a otevřel ji. Uvnitř byli nádherné hodinky. Nebyli nové. Vypadaly docela staře, ale páni.

„Tyhle hodinky se u nás dědí už dlouho. Dědeček je měl po svém otci. Můj otec zase po dědečkovi. Já po otci a teď chci, aby si je měl ty po mě." Nevěděl jsem co říct. Tímhle mi naprosto vyrazil dech. Jsem jejich jen tři měsíce a už mám dědictví? Myslel jsem si, že už mě nepřekvapí, ale mýlil jsem se. Tae vzal hodinky a zapl mi je na pravé ruce.

„A-Le.. jsem adoptovaný, takže mi právem nepatří." Smutně jsem se zahleděl na stříbrné hodinky na mé ruce a chtěl je sundat, ale Tae mi to překazil.

„To že nejsi biologicky náš neznamená, že tě nebereme jako vlastního. Ty si náš Jimine. Nám nezáleží na nějakém listu o adopci. Nám záleží hlavně na tom, že tě máme a můžeme tě dělat šťastným." Nic jsem neřekl. Musel jsem ho obejmout. Pořád si přijdu, jako ve snu, ale i sny mají občas špatné konce.

[ Yoongi's pov ]

Nejde z toho vycouvat. Musím to udělat. Oblékl jsem se do černého outfitu, který zdobila bílá čepice. Podíval jsem se Znechuceně do své tváře.

„Jdu si pro tebe.. Parku Jimine"...

☆彡☆彡☆彡☆彡☆彡☆彡☆彡☆彡☆彡
Annyeong~

- Dneska vydám ještě jednu část.
- Doufám, že jste připraveni na zápletku.
PS: Asi si připravte kapesníčky. 
PSPS: Už ten wattpad nechápu