NO ONE KNOWS ME

TAEHYUNG?

[Autor's pov]

Taehyung s Jungkookem nevěděli co se děje. Jungkook chtěl zavolat do nemocnice, ale Taehyung mu to zakázal. Vzal Jimina do náruče a odnesl ho do jeho postele. Hůř se snad Taehyung dřív necítil. Chtěl mu dát jen dotek. Jeden dotek, kterým by naplnil spřetrhaná pouta mladého chlapce. Co se pokazilo? Proč Jimin vyřkl tu prosbu? Taehyung by mu nikdy neublížil. Mají Jimina sice jen krátce, ale už si ho oblíbil. Je to takové štěňátko, které potřebuje lásku.

„Budeme si muset promluvit, až se vzbudíš Minie." Pošeptal chlapci ležícímu v posteli. Nahl se k němu a políbil ho do vlasů. Naposledy se na něj usmál a odešel.

[Time skip]
{Jimin's pov}

Kde to jsem? Co se to stalo? Kde je Tae a Jungkook. Počkat. Začal jsem rukou jezdit po měkkém příjemném povrchu.

„P-postel?" Pokusil jsem se otevřít oči. To mi naštěstí vyšlo, ale vše je rozmazané. Párkrát jsem zamrkal, aby se mi můj zrak zlepšil. Jsem u sebe v pokoji. Pamatuji si naposledy jen to, že jsme obědvali a Tae se mě chtěl dotknout. Ta vzpomínka. Vyletěl jsem do sedu. Bylo mi jedno kolik je hodin.

„Tae!!" Zakřičel jsem do ticha. Nechápu svou reakci na pouhý dotek. Chápu jen to, jak se ten kluk musí cítit. Rozhlédl jsem se kolem. Všude byla tma, takže je asi noc. Opatrně jsem vstal z postele, šel jsem najít Taeho. Chci mu to vysvětlit. Opatrně jsem otevřel dveře od svého pokoje. Všiml jsem si pootevřených dveří na konci chodby. Potichu jsem se rozešel tím směrem. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem cítil alkohol a cigarety. Nevím proč je mi ten pach tolik povědomí, ale začínám mít strach. Přišel jsem blíž ke dveřím. Mírně jsem se naklonil, abych viděl dění uvnitř. Seděl tam. Seděl tam Taehyung u láhve. Bez přemýšlení jsem vešel dovnitř. Srdce se mi rozbušilo, když se na mě podíval.

„Jimine? Proč nespíš?" Zeptal se mě Taehyung přiopilím hlasem. Mlčky jsem stál u dveří. Bál jsem se k němu jít. Bohužel sám nevím proč.

„Omlouvám se." Zavzlykal jsem. Nosím lidem jen neštěstí.

„Za?" Zahleděl se na sklenku. Vzal ji do ruky a napil se.

„Tae. Je věc na kterou se musím zeptat." Taehyung se mi podíval do očí. Nic neřekl. Ukázal na křeslo vedle něj. Váhal jsem, protože strach v těle mi říkal, ať to nedělám, ale Tae by mi neublížil. Došel jsem a posadil se. Začal jsem si mnout prsty.

„Co by si rád Jiminie?" Věnoval mi úsměv a znovu se natahoval pro láhev. Svou rukou jsem mu tu jeho zastavil.

„Proč piješ? Ví o tom Jungkook?" Tae se trochu zamračil a ruku stáhl.

„Jimine. Chtěl jsem se tě jenom dotknout. Nechtěl jsem ti ublížit. Nic takového bych si nedovolil. Máš Jungkookieho asi raději že?" V jeho očích jsem zahlédl slzy. Nechci, aby kvůli mě Tae plakal. Nechci, aby se takhle cítil kvůli mě.

„O-ovšem že ne! Mám vás rád oba stejně. Jen." Odmlčel jsem se. Musím se nadechnout. „Jen mi hlavou projela vzpomínka." Taeho zvědavý pohled mne donutil mluvit dál.

„Tae. Já asi neměl, tak úžasné dětství. Otec byl nejspíš alkoholik a bil mě."

„A matka?" Zeptal se pomalu.

„Ta na to jen koukala." První slzy si našly cestu ven. Nevím jestli je to pravda nebo lež, ale cítím že kousíček pravdy na tom určitě bude.

„A na co dalšího si se mě chtěl zeptat?" Věnoval mi nádherný úsměv. Z hluboka jsem se nadechl. Tae mne chytil za ruku, aby se mi udělalo lépe.

„Ty a Jungkook jste prý mou matku znali." Tae trochu nadskočil. Udiveně na mě zíral.

„A jméno?" Nahlas jsem polkl. Doufám že mi Hwan jen lhal, ale na druhou stranu doufám v to, že ne. Chci se dozvědět co je pravda a co je lež.

„Znal si. Park Han-Byeol?"...