NO ONE KNOWS ME

HWAN

•Člověk je sám i mezi lidmi•

Vešel jsem dovnitř. Brada mi spadla na zem. Je to tu nádherné! Chtěl jsem vidět víc, ale únava z nákupů mi dala najevo, že potřebuji spánek.

„Ummm.. m-mohl bych j-jít do svého p-okoje? Jsem děsně unavený." Po dokončení smysluplné věty jsem si zívl.

„No jistě. Hwan tě tam dovede." Chtěl jsem se zeptat, kdo to je, ale hned zamnou se ozval hluboký chraplavý hlas.

„Jak si přeješ Jungkookie. Následujte mne mladý pane." Otočil jsem se. Zamnou stál starší muž. Většina starých lidí má takový naštvaný výraz, ale ten jeho byl krásně klidný. Hwan se rozešel a já za ním.

„Od teď jsem víceméně váš sluha. Je na vás, jak mne budete oslovovat. Budu vás muset poslechnout na slovo." Mile se na mě usmál. Nelíbí se mi, že mi vyká. Vždyť mě je patnáct proboha to já bych měl vykat jemu.

„N-no.. prosím nevykejte mi." Bylo mi divné mu to říkat. Ne, že bych se styděl, ale jsem tu sotva pět minut a už se ke mě chovají, tak formálně.

„Jak si přeješ mladý pane." Zastavil jsem. Hwan po chvíli zastavil také s udiveným pohledem. „Děje se něco?"

„Jmenuji se Jimin a byl bych rád, kdyby jste mi takhle říkal. To já bych vás tu měl oslovovat Pane ne vy mě." Jeho výraz vypadal, tak šťastně. Rozešel se směrem ke mě a natáhl ruku. Chvíli jsem váhal, ale přijal jsem ji.

„Říkej mi Hwane. Jsem rád že si adoptovali tebe Jimine. Vypadáš hodně rozumně. Bude mi ctí ti být k nápomoci" Oba jsme se přátelsky usmáli. Hwan se otočil a pokračoval směrem k mému novému pokoji. Vlastně to netrvalo ani dlouho.

„Jimine. Tady je tvůj pokoj." Ruku položil na kliku a jemně s ní pootočil. Dveře se otevřely a mě zůstal udivený výraz na tváři. Už jen od vchodu jde vidět, jak moc je ten pokoj velký. Vešel jsem dovnitř.
„Támhle máš koupelnu, támhle zase šatnu a abych nezapoměl na to nejlepší." Hwan došel ke skříňce, na které ležel ovladač. Přišel zpátky ke mě a podal mi ho. „Stiskni to." Ukázal na tlačítko. Bez váhání jsem ho stiskl. Rozum mi zůstal stát. Na zdi se začala objevovat obří televize, která je hned naproti posteli.

„T-t-to.. je.. v-vážně můj po—-koj?!" Nevěděl jsem co říct. Hwan jen s úsměvem přikývl.

„Určitě si unavený. Nechám tě tedy tu. Dobrou Jiminie." S tímhle odešel a mne tu nechal. Chvíli jsem ještě stál. Rozeběhl jsem se k posteli a skočil na ni. Zapadl jsem do andělsky měkkých peřin. Celá postel voněla po jahodách. S posledním vdechnutím vůně jsem se odebral do nádherné říše snů...