NO ONE KNOWS ME

YOU'RE NOT ALONE NOW

•Žijete jenom jednou. Tak by to měla být zábava•

Nevěřil jsem tomu co řekl. Oni mě chtějí adoptovat? Pohledem jsem přeskakoval z Kookieho na hnědovláska. Jediné na co jsem se zmohl, bylo sednout si na zadek. A to do slova.

„J-j-j-á" Koktal jsem. Musel jsem vypadat děsně vtipně. V hlavě mi běhalo jenom jedno slovo. „ANO!" Křikl jsem. Oba dva nadskočili. Hnědovlásek se zvedl k paní Walterové.

„Mohly bychom si ho vlastně vzít už hned ne? Potřebné papíry jsem vám na to poslal, takže by neměl být problém že?" Divím se tomu, jak umí vyřizovat věci. Chrlil na ní tolik věcí, že je to celý nějak zvláštní.

„Pane Kime. To nezáleží na nás, ale tady na Jiminovi." Všechny pohledy se přesměrovaly na mě. Kookie se usmíval a pan Kim také.

„Chtěl by si s námy jít už dneska?" Promluvil na mě Kookie. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem si vzpomněl na Jacksona a jeho partu.

„Moc rád Pane." Zdvořilost. Mám takové štěstí, že mě mamka dobře vychovala. Při vzpomínce na ní jsem posmutněl. Strašně moc mi chybí.

„Nechci, aby si nás oslovoval takhle formálně. Já jsem Kim Taehyung a tohle je Kim Jungkook. Jsme manželé a nyní tvoji nový v uvozovkách rodiče." Taehyung se vážně nepáře se sypáním informací. Jungkook se nad tím jen pousmál.

„Pojď půjdu ti pomoct zabalit." Podal mi ruku. Přijal jsem jí a táhl ho dovnitř domova. Jungkook mne celou dobu následoval až do mého malého pokoje. Otevřel jsem dveře. Pokynul jsem Jungkookovi, aby vešel.

„Máš to tu útulné, ale hodně malé." Jungkook se nepřestával divit malému pokoji, ve kterém jsem žil.

„To je v pohodě. Zvykl jsem si, takže mi klidně můžete dát špajz a já budu v pohodě." Menší vtip na odlehčení situace? Nevím proč jsem to takhle plácl, ale je pravda že jsem hodně skromný. Jungkook se zasmál. Já si mezitím vzal batoh a pár kusů oblečení ze skříně. Nemám žádnou elektroniku, takže jsem v pohodě. Z pod postele jsem si vytáhl fotku mamky.

„To toho máš takhle málo?" Zeptal se překvapeně Jungkook. Smutně jsem nad tím pokýval hlavou. Maminčinu fotku jsem si schoval do kapsy.
„Jimine. Slibuji ti, že už nikdy nebudeš sám." Přitáhl si mě do pevného hřejivého objetí.

„Víš. Někoho mi pripomínáš, někoho kdo mi byl hodně drahým." Zašeptal jsem mu do hrudi a víc se na něj natiskl. Jungkook mi konejšivě hladil záda. Byla to dokonalá chvíle. Přišlo mi, že jsem zase u ní. Že je tu semnou, ale nebyla.

„Místo toho, aby jsme jeli hned domu ti pojedeme nakoupit oblečení, mobil, notebook a vše co si budeš přát. Platí?" Být normálním lhostejným klukem, tak hned řeknu že ano, ale já nic takového nepotřebuji.

„T-to není třeba. Takové peníze je zbytečné utrácet za někoho, jako jsem já. Klidně si na to vydělám, abych vás nemusel otravovat." Mile jsem se usmál. Jungkook se chystal něco říct, ale to se za ním začal smát Taehyung.

„Jiminie~ My nouzi o peníze nemáme, takžeeeee jedeme na NÁKUPYYY~!!" Celou dobu jsem si myslel, že je Taehyung ten vážný typ, ale teď vypadá, jako přerostlé dítě...