NO ONE KNOWS ME

SURPRISE; DANBI

[Yoongi's pov]

„Kurva.. Kurva!!" Horké slzy si našli cestu ven. Je to poprvé co brečím kvůli práci. Tuhle práci nemohu udělat. Nemůžu. S posledním praštěním do skříně jsem vytočil to číslo.
Značnou dobu to zvonilo, ale musím vytrvat. On mi pomůže se z toho dostat.

„Prosí— Oh Ahoj Yoongi!"

„Potřebuju tvou pomoc.."

„Hm? To je neobvyklé. O co jde?"

Mám štěstí, že i skrz mé chování mám nějaké kamarády. Nedivil bych se, kdyby se semnou kvůli mé práci nikdo nebavil.

„Posral jsem to." Vzlykl jsem.

„C-co?! Mají tě?! Nebo tě někdo unesl?! Ať je to cokoliv tvůj Hyung tě zachrání!" Slyšel jsem jeho vyděšený dech až sem.

„Ne, ne a ne! Já..nemůžu to udělat."

[Jimin's pov]

Mám najednou tolik otázek. Jakto že Yoongi ví odkud jsem? A proč mi teď neodepisuje? Frustrovaně jsem vydechl.

„Jiminie! Pojď za námy!" Jungkookův hlas mi z nějakého důvodu zvedl náladu. Bez váhání jsem se rozeběhl za hlasem. Sotva jsem vylezl z pokoje, mne chytl Jungkook do objetí.
„Ale nesmíš koukat maličký~" Zakryl mi oči šátkem. Mou ruku vzal jemně do té jeho a vedl mě.

„Co to je?" Jsem natěšený, až to bolí. Mám moc rád překvapení.

„Uvidíš Minie." Pohlazení po vlasech mi pomohlo zapomenout na strach z neznámé věci co mě čeká. Sice jsem natěšený, ale pořád mám menší strach. Ostatně. Z čeho já strach nemám.
„Počkej teď tu a až ti povím, tak si sundáš šátek." Jungkook pustil mou ruku. Jediné co jsem slyšel byli tiché kroky, které se lehce vzdalovali.

„Tak už." S lehkým zaváháním a husinou jsem si šátek sundal. Chvíli po sundání jsem moc neviděl, protože tu je dost světla.

„To.. cože?!" Vykřikl jsem, když jsem si uvědomil kde to stojím. Stál jsem v menším tanečním sálu s piánem. Na piánu leželo nějaké oblečení připomínající školní uniformu.

„Líbí se ti to?" Zeptal se zamnou Tae. Otočil jsem se na něj, abych mu viděl do tváře, ale znovu jsem stuhl. Tae v ruce držel malé štěňátko.
„Oh, tohle je Danbi. A říkala mi, že by si přála tě mít za páníčka." Slzy si našli cestu ven. Je divný brečet kvůli štěstí. Nedokázal jsem stát na nohou. Musel jsem si sednout na zem.

„Minie. Neplakej. Je snad něco špatně?" Jungkookův ustaraný hlas mi dal zpátky ztracený pocit. Konečně cítím rodičovskou lásku, kterou jsem ztratil.

„N-ne." Trochu jsem si popotáhl a z vesela se usmál.

„Tak proč pláčeš?" Taehyung v ten moment pustil Danbi na zem. Ta se rozeběhla rovnou zamnou a skočila mi do klína. Štěkala a olizovala mne snad po celém obličeji.

„Protože je to nějaká doba, kdy by se o mě někdo takhle staral." Svůj pohled jsem přemístil na malého pejska, který mi zrovna okusoval prst. „Mám vás moc rád." Bez řečí jsem si přitáhl Jungkooka do objetí. Ten se zasmál a vrátil mi ho.

„My tebe taky Minie, proto jdeš na soukromou školu, kde jsme studovali i mi s Taehyungem. Dřív soukromá nebyla, ale teď z nějakého důvodu je." Jungkook mi vtiskl polibek do vlasů. Miluji tenhle pocit. Už o něj nechci nikdy přijít.

„Ale myslel jsem, že pejska dostanu až si ho zasloužím." Taehyung se zazubil a následně zasmál.

„Umím vyhrávat. Naučím tě to, pak dostaneš to co budeš chtít!" Jungkookův zamračený výraz mě donutil se zasmát. Nechápu, jak to s Taehyungem může vydržet, ale jsou spolu moc krásný. Nemůžu se dočkat, až se budu s někým milovat, tak jako se milují ti dva...