Next Door |One Direction cz|

-part 7-

Vím že kapitoly přibývají stále pomaleji a z mého původního plánu přidávat každý den rychle sešlo, chtěla bych, aby to bylo jiak, ale chtít a udělat to je bohužel něco jiného :( Snad už to bude lepší, budu se snažit :) Jak se vám tahle FF zatím líbí? :O

Měla jsem předpokládat, že když se budu pohybovat ve společnosti One Direction, má maličkost neunikne pozornosti novinářů. Ve skutečnosti, jsem to moc dobře věděla, ale nechtěla jsem se jich vzdát, nemohla jsem se jich vzdát... 

 

"Já ti to nesním." Namítl Liam s pobaveným úsměvem. Jen jsem protočila oči a pokračovala v jídle. Uznávám, že mrkvové koláčky ve mně mizely závratnou rychlostí, ale na moji obranu, byly zatraceně dobrý! Pomalu jsem začínala chápat Louisovu lásku k mrkvím a hodlala se do jeho klubu mrkvoušů přidat. "Tak na mě tak neciv a věnuj se svojí snídani." Zahuhlala jsem s plnou pusou a dál si Liamova zkoumavého pohledu raději nevšímala. "Promiň, jen..." Nedokončil svoji myšlenku, povzdechl a napil se svého latte. "Jen?" Nadzvedla jsem obočí a čekala, s čím se tentokrát vytasí. "Jen mi někoho připomínáš a nemůžu přijít na to, koho." Zamumlal, upřeně mi hledící do očí, což působilo krapet děsivě. Na sucho jsem polkla a jen doufala, že se mi včas podařilo skrýt můj šokovaný výraz ve tváři. Nikdo si ničeho nevšiml, nikdo nepojal sebemenší podezření, tak proč on ano? "Až si vzpomeneš, dej mi vědět." Mrkla jsem na něj a snažila se působit lhostejně, těžko říct, jestli se mi to podařilo, ale vzhledem k tomu, že Liam se v této záležitosti už dál nerýpal, tak pravděpodobně ano. "Mohu vám donést ještě něco?" Objevila se u našeho stolku mladá servírka, laškovně na Liama zamrkala a zářivě se usmála. Jasně, že ho chtěla sbalit. Jen jsem nad jejím chováním zakroutila hlavou a neubránila se otrávenému výrazu ve tváři. Nevšimla si toho, na rozdíl od Liama, který se pobaveně ušklíbl a podal servírce svoji prázdnou sklenici od latte.  "Dal bych si čaj prosím a pro slečnu další koláčky." Protočila jsem oči a zabořila se do měkkého opěradla křesílka. "Hned to bude." S tím servírka za doprovodu velmi "nenápadného" kroucení svým pozadím odkráčela. "Neštve tě to někdy?" Zajímala jsem se, stále pozorující servírku. "A tebe?" Odpověděl pohotově. Překvapeně jsem zamrkala a otočia se k Liamovi čelem. "Cože?" Zatvářila jsem se nechápavě. "Nežárlíš?" Zacukaly  mu koutky. "Žárlit? To jako na tebe?" Povytáhla jsem obočí a následně se rozesmála. "Tak ten byl dobrej." Uznala jsem, tenhle vtípek se Liamovi opravdu povedl. "Myslím to vážně." Zachmuřil se. "Já taky." Přikývla jsem a nebýt dotěrné servírky, pravděpodobně bych ve svém výsměchu ještě nějakou tu chvíli pokračovala. "Čaj bude za minutku." Zatrylkovala a postavila přede mně talíř s dalšími koláčky. "Mohla bych poprosit o podpis." Otočila se k Liamovi a podala mu jakýsi dívčí magazín. Titulní stránku asi věnovali One Direction. "Jasně." usmál se Liam a sáhl do kapsy svých džínsů, z které vytáhl černou fixu. Kluci z One Direction o sobě rádi tvrdí, že jsou naprosto normální a obyčejní kluci, přijde vám nošení fix po kapsách normální? Mě tedy ne! Ale co, tyhle věci už byly dávno za mnou, nemusely mě zajímat. Když servírka, lomeno coura, lomeno dotěrná botoxová blbka dostala co chtěla, odcupitala na svých vysokých platformách k dalším zákazníkům, ale každou chvíli se na Liama otáčela a culila se na něj, jako by dostala lopatou do xichtu a zamrzl ji tam onen škleb, o kterém si slečna pravděpodobně myslela, že vypadá jako sexy úsměv. "Ty žárlíš." Škubla jsem sebou a stočila svůj pohled k šklebícímu se Liamovi. "Jo, to určitě." Zavrčela jsem. "Tvůj pohled by mohl momentálně klidně vraždit a vsadím krk na to, že je to kvůli ní." "Být tebou, nedělám to. Protože bez hlavy se jen těžko zpívá." Jemně jsem mu naznačila, že v případě sázky by prohrál a ztratil tak svůj krk. "Dobře, možná nežárlíš, tak co to je?" Chtěl znát důvod mého ne zrovna přátelského rozpoložení. "Dnešek je!" Zavrčela jsem. "Nejdřív se probudím vedle dvou idiotů, pak málem vyzvracím plíce po tvém zázračném vyprošťováku, který mimochodem nejen, že není zázračný, ale ještě k tomu chutná odporně, a teď se tu nakrucuje ta plastiková slečinka místo toho, aby mi donesla snídani!" Prskla jsem. "Žárlíš." Nebyla to otázka, jen pouhé konstatování a já už neměl sílu a ani náladu se s Liamem dál hádat, proto jsem to pro tentokrát nechala být. Jestli jsem si do té chvíle myslela, že to ráno už horší být nemůže, šeredně jsem se zmýlila. 

"Proč jsi jela z Oxfordu, až sem do Londýna?" Zeptal se Liam na otázku, kterou jsem momentálně měla na seznamu věcí, o kterých se zkrátka nemluví. "Protože jsem chtěla." Lepší odpověď mě v tu chvíli opravdu nenapadla. "To ses jednoho dne prostě jen tak sebrala a odjela?" Přikývla jsem. "Jo, vlastně tak nějak to opravdu bylo." Už otvíral pusu, aby mohl cosi namítnout, ale rychle mu sklaplo. "Sakra!" Zašeptal, popadl nápojový lístek a "nenápadně" se za něj skryl. Nechápavě jsem se zamračila a otočil se směrem, kterým Liam, vykukující zpoza lístku, vyděšeně hleděl. "Jinak jsi v pořádku?" Ujišťovala jsem se o jeho psychickém zdraví. "To je moje bývalá." Špitl a kývl směrem k tmavovlasé dívce stojící u pultu. "Mám se ptát, proč se před ní schováváš?" Jen zavrtěl hlavou. Povzdechla jsem a raději se zdržela jakýchkoli poznámek na Liamovu osobu, některé by ho totiž mohly urazit. "Liame!" Nepodařilo se mi skrýt svůj škodolibý úšklebek, který se mi objevil na tváři, když si to Limova bývalá přítelkyně nakráčela k našemu stolku. "Do háje! Do há...jéé ahoj Daniell." Nasadil falešný úsměv a odložil nápojový lístek na stůl. Málem jsem vyprskla smíchy, ale ovládla jsem se. "Jak se máš?" Optal se Liam zdvořile. "Celkem dobře." Její pohled sklouzl ke mně, čekala jsem pohled alá jsi mrtvá, ale dostalo se mi přívětivého, přátelského úsměvu. "Ahoj, jsem Daniell, ty budeš Andy." Vykulila jsem oči a nepatrně kývla hlavou. "Jak-jak to víš?" Zakoktala jsem překvapeně. Opět se usmála a sáhla do kabelky, načež mi podala magazín Seventeen. jehož titulní stránka byla věnovaná mě a Liamovi. Titulek hlásal: Liam Payn opět ve vztahu! Šokovaně jsem hleděla na fotografii Liama, jak mě v náruči vynáší z nočního klubu. "Sluší vám to spolu. Doufám, že vám to vydrží." Popřála nám a s kelímkem svého latte zamířila k východu ze Starbucks. Chtěla jsem na ní zavolat, že si zapomněla časopis, ale nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo. "Ty jsi to věděl?!" Vyhrkla jsem a zdvihla hlavu, hledící na Liama. "No...víš..." Promnul si zátylek a omluvně se usmál. "Možná..." Připustil neochotně. "A to jsi mi to nemohl říct?! Jsem tu za idiota!" "Ne, jsi tu za moji přítelkyni." Opravil mě. Vrhla jsem po něm vražedný pohled. "Už mlčím." Zvedl ruce v obranném gestu, ale zacukaly mu koutky. "Tobě je to úplně jedno a ještě se tím bavíš!" Křikla jsem krapet hlasitěji, než jsem měla původně v úmyslu a mrskla po něm časopis, který přistál Liamovi na hlavě. Prudce jsem vstala, popadla svůj kabátek a vyběhla ze Starbucks ven. "Andy!" Zaslechla jsem ho volat mé jméno, ale neotočila jsem se.  

"Ven!" Zaječela jsem nepříčetně a ignorovala Harryho námitky i Niallovi stížnosti na bolest hlavy. "Budu počítat do tří a jestli do tý doby nevypadnete z mého bytu tak přísahám, že vám ublížím!" Uchýlila jsem se k výhružkám a musela jsem působit opravdu děsivě, soudila jsem dle vyděšených výrazů Harryho a Nialla, kteří pobíhali po ložnici, hledající kousky svého oblečení. Během dvou minut se můj byt ponořil do konejšivého ticha. Sesula jsem se na pohovku a složila tvář do dlaní. Tohle se nemělo stát. Jak dlouho bude trvat, než si někdo spojí Andy s Diamond? Den, dva?