Next Door |One Direction cz|

-part 13-

Další kapitola je tu! Příběh nám začíná nabírat grády a já mám velikou prosbu a otázku :O Tato kapitola je cosi, jako rozcestí a ráda bych, aby jste si vy sami rozhodly, co bude dál :)

Zmateně jsem hleděla do tváře poklidně spícího Harryho, ležícího v poloze, která se rozhodně nedala nazvat pohodlnou. Napůl seděl a opíral se o čelo postele, tisknoucí si mě k sobě jednou rukou, zatímco tou druhou si podpíral hlavu. Musela jsem usnout a Harry se pravděpodobně bál odejít, aby mě nevzbudil. Pousmála jsem se, opatrně vyklouzla z postele a přehodila přes Harryho peřinu. Zavrtěl se a přitáhl si ji blíž k sobě. Nedalo mi to, musela jsem jeho roztomilost zvěčnit. Sáhla jsem po svém mobilu, povalujícím se na nočním stolku a pořídila prvotřídní fotku spinkajícího Harolda. Jen jsem doufala, že mě za to nezabije.  

V rychlosti jsem se osprchovala a zamířila do kuchyně, abych vyhověla svému kručícímu žaludku. V krku už mě skoro nebolelo a horečka během noci klesla. Nebyla jsem sice zdravá, ale aspoň už jsem byla schopná normálně koexistovat. V obýváku jsem narazila na Liama, choulícího se v křesle s nohami, přehozenými přes jeho opěrku. Všude kolem něj se povalovaly popsané listy papíru, které rozfoukal vítr z terasy, jejíž přiotevřené dveře mi dávaly vědět, že Zayn se vrátil ke svému zlozvyku. Odolala jsem pokušení se k němu přidat a raději se pustila do srovnávání papírů. Byl to další text songu. Letmo jsem pohlédla na Liama a neubránila se pocitu, že ani když spí, nedokáže se zbavit své bolesti. Harry se letmo usmíval, i když spal v tak nepohodlné pozici a jeho ruka mi sloužila jako polštář, usmíval se, Liam ne. Celé tělo měl napjaté a tvář mu halil stín smutku. Sžíralo mě to, tolik jsem mu chtěla pomoci, ale netušila jsem jak. Natáhla jsem se pro poslední papír a můj pohled utkvěl na pěti slovech, visících nad změtí nesourodých kusech songu.  

Can't fight for this love (pro tuhle lásku nemůžu bojovat)

Několikrát jsem zamrkala ve snaze, zaplašit slzy, ale nepovedlo se. Tohle si Liam nezasloužil. Doufala jsem, že Harry si s ním co nejdřív promluví a pomůže mu, bude-li to možné. Nemohla jsem se dívat, jak ho jeho láska pomalu zabíjí. Odložila jsem hromádku papírů na konferenční stolek a zatěžkala ji ovladačem od televize, aby ji vítr opět nerozfoukal. Hřbetem ruky jsem si otřela uslzené oči a vyhrabala se zpět na nohy. "Nauč se za sebou laskavě zavírat Zayne!" Zavrčela jsem podrážděně, když jsem s husí kůží po celém těle byla nucena zamířit ke dveřím na terasu a zavřít je. Mé další kroky vedly do kuchyně, konkrétně k lednici, která byla bohužel téměř prázdná, jak bylo u mě zvykem. Nechtělo se mi ven, do té nepřívětivé zimy, ale bohužel jsem jaksi neměla na výběr. 

Zachumlaná ve svém bílém kabátku a růžovou, pletenou šálou, omotanou kolem krku, jsem se skloněnou hlavou kráčela přelidněnými, Londýnskými ulicemi a ignorovala onen fakt, že vlastně ani netuším, kam jdu. V hlavě jsem měla jen Liama, jeho bolest a desítky otázek bez odpovědí. Kdo je ta dívka? Který z kluků ji viděl jako první a ví o tom, že ji miluje i Liam? Nebo možná, jen Liam? Pokud by tím panem viděl-jsem-ji-první-je-moje byl Harry, byla jsem si na padesát procent jistá tím, že o lásku se nejedná, nýbrž o jistou primitivní potřebu pana Stylese si zašukat. "P-promiňte?" Zaslechla jsem jemný dívčí hlásek, který mě vytrhl z mých úvah. "Ano?" Otočila jsem se s úsměvem na sotva osmiletou holčičku s divokými, zrzavými kudrlinami, sepnutými do vysokého culíku. Buclatý obličejík měla plný pih a nesměle se usmívala. "Můžu poprosit o podpis?" Zašeptala téměř neslyšeně. V tu chvíli jakoby se zastavil čas. Všechno kolem mě zamrzlo ve chvíli, kdy ta dívenka vyslovila ona čtyři slova, která jsem už pár týdnů od nikoho neslyšela. Nechápala jsem, jak mě mohla poznat? Nikdo tu podobu s Diamond neviděl, nikdo neměl sebemenší podezření a pak, z ničeho nic se veškerá má kamufláž rozplynula. "Já-já myslím, že sis mě s někým spletla." Zakoktala jsem vyděšeně. "Ne, jsi přeci Diamond Rose." Usmála se a odhalila své dokonale rovné, bílé zoubky. "To je omyl zlatíčko." Snažila jsem se ji to rozmluvit, ale nedařilo se. "Já vím, že jsi to ty." Stála si na svém. "A nikomu to neřeknu, vím, že tě hledají." Zašeptala tajemně. Proti mé vůli mi zacukaly koutky. "Tak kam se ti můžu podepsat?" Vesele se zasmála a sáhla do svého růžového batůžku pro deníček s logem kapely Prodigy. "Jak se jmenuješ?" "Lili." Pronesla nadšeně. Právě jsem měla čest, poznat pravděpodobně naši nejmladší fanynku. Na svém podpisu jsem si dala opravdu záležet a přimalovala k němu srdíčko s nápisem THANKS. Rozhodně jsem tomuhle andílkovi měla za co děkovat. Nemohla pochopit, proč jsem utekla, ale určitě chápala, že jsem zradila kapelu, přesto mě měla ráda. "Měj se krásně Lili, ráda jsem tě poznala." Zamávala jsem ji a pokračovala ve své cestě.  

"Andy?" Zaslechla jsem směsici dvou dohadujících se hlasů, které utichly se chvíli, kdy se za mnou zabouchly vchodové dveře od bytu. "Jsem to já." Potvrdila jsem a během vteřiny se ocitla v Harryho náruči. Naléhavě mě objal, ujišťující se, že jsem to skutečně já. "Co blbneš?" Zasmála jsem se a lehce ho od sebe odtáhla, abych mu mohla dát perníkové latte a krabici muffinů. "Šla jsem jen do Starbucks pro snídani." Pokrčila jsem s úsměvem rameny a zahlédla zkroušeného Liama, sedícího na pohovce. Upíral na mě zvláštní, prosebný pohled, jehož význam jsem nedokázala rozluštit, ačkoli jsem se usilovně snažila. "Někdo mi vyžral celou lednici, kdo to asi tak mohl být?" Nadzvedla jsem obočí a zamířila k Liamovi s čokoládovým latte a další várkou muffinů. Věnoval mi děkovný pohled a podobně jako Harry se do snídaně okamžitě pustil. "To Niall." Zbavil se Harry zodpovědnosti za moji prázdnou lednici. "Kdo jiný, že?" Ušklíbla jsem se a raději se v tom už více nešťourala. "Nezajímá mě, kdo z vás to všechno sežral, ale jestli do oběda nebude ta lednice plná, tak si to všichni šeredně odskáčete." Varovala jsem Harryho a zamířila do svého pokoje. 

Setkání s Lili ve mně cosi zlomilo. Se slzami v očích jsem seděla na podlaze koupelny, jejíž dveře jsem pro jistotu zamknula, a upřeně hleděla na krabičku prášků na spaní. Už jednou jsem to udělala, krátce před tím než jsem utekla. Byl to poslední vzdor, chtěla jsem managmentu ukázat, že si s námi nemůže dělat, co chce. Chtěla jsem se jim postavit a přestože s odstupem času jsem musela uznat, že to byla hloupost, opět jsem o tom uvažovala. Výčitky svědomí a pocit vinny mi zaslepily mysl, byla jsem takový srab a sobec! Nechala jsem holky napospas svému osudu a sama se zachránila. Nemohla jsem se do konce života skrývat a dělat, jako že se nic z toho nestalo, protože stalo a užíralo mě to. Nebylo jiné cesty, toužila jsem po jediném, zbavit se té bolesti...

Je to jen na vás, udělá Andy stejnou chybu, jako tenkrát a nebo ne? Zachová se rozumně, nebo ji o tom snad někdo přesvědčí? :O a pak ta nejdůležitější otázka...Harry nebo Liam??? :O