Next Door |One Direction cz|

-part 10 2/2-

To je zkrátka neuvěřitelný!!! :O Od chvíle, co jsem přidala poslední kapitolu, uběhly snad dva měsíce, ne-li více a včera se rozhodnu pokračovat, přidám kapitolu a se strachem čekám, jestli se ještě někdo vrátí ke čtení :( popravdě jsem nečekala, že se to stane, ale stalo a já neskutečně moc děkuju! vím, že je to na nic, když se takhle dlouho nějaké povídce nevěnuji, ale problém je, že někdy opravdu nejsem schopná nic vymyslet :( druhá část desáté kapitoly je tu a završí děí na Halloweenské party, zároveň vám taky poskytne jednu další věcičku na zamyšlení, kterou jsem tam se zákeřnými úmýsly podstrčila :D vždˇy mě znáte, u mě si nemůžete být ničím jistí :D dost kecání, HOPE YOU LIKE IT!!!! :3

"Andy?" Neuběhlo ani pět minut od chvíle, co Harry odešel udělat brzkou snídani, když mě v jeho ložnici navštívil Liam. "Copak, jdeš mě zkontrolovat?" Zašklebila jsem se a pozorně si ho prohlédla. "Co tak koukáš?" Zacukaly mu koutky, sundal si klobouk a prohrábl si vlasy. "To ty jsi ten kovboj?" Nadzvedla jsem obočí a měla chuť se na místě propadnout. "Oslovení fešák se mi líbilo víc." Provokoval a posadil se na okraj postele. "Bože, byla jsem slušně na šrot." Zaúpěla jsem a zády se opřela o čelo postele. "To byla." Potvrdil. "V tom bazénu si nám dala slušně zabrat. Zayn tam pro tebe málem skočil a to neumí plavat." Jen jsem povzdechla a přitáhla si deku blíž k tělu, začínala mi být opravdu zima. "Je Niall v pořádku? Harry mi nechtěl nic moc říct." Liam se zamyslel a nejistě přikývl. "Je v pohodě." Nadzvedla jsem obočí. "Jsi špatný lhář Liame, kde je?" Už jsem se začala hrabat z postele ven, ale zadržel mě. "Musíš si odpočinout, Niall je v pořádku." Vrhla jsem po Liamovi vražedný pohled a i přes jeho námitky vstala a zamířila ke dveřím. "Nic mi není a jediné, co musím, je jít za Niallem." Protestovala jsem a vyšla na chodbu. "Zayne?" Zarazila jsem se v polovině kroku, vyjeveně hledící na piráta s obrovským kloboukem, zdobeným pestrobarevnými pery. "Yep baby!" Zakřenil se a pospíchal mě obejmout. "Jsi v pořádku?" Ujišťoval se. "Jo, jdu za Niallem." Navedl mě ke dveřím jeho pokoje a zamířil do přízemí domu, zatímco já nejistě nahlédla do Niallovi ložnice. 

"Můžu dál?" Zašeptala jsem. Niall, choulící se na posteli, okamžitě vyskočil na nohy a rozběhl se ke mně. "Omlouvám se, je mi to moc líto. Promiň mi to, prosím." Chrlil ze sebe jednu omluvu za druhou, ve tváři zoufalý výraz. Přitáhla jsem si tu hromádku neštěstí do náruče a pohladila ho po vlasech. "Nic se nestalo, jsem v pořádku, nemohl jsi přeci vědět, že neumím plavat." Konejšila jsem ho. "Takže se nezlobíš?" Zavrtěla jsem hlavou. "Na tebe se přeci zlobit nemůžu, na to jsi až příliš roztomilý."  Políbila jsem ho na čelo a dotáhla k posteli. "Měl by ses jít vyspat." "A ty snad ne?" Zakoulela jsem očima a přehodila přes něj deku. "O mě se nestarej, hlavně se dej dohromady." Mrkla jsem na něj a zamířila ke dveřím. "Andy?" "Hm?" Otočila jsem se k němu s rukou na klice dveří. "Moc krásně zpíváš." Pousmál se. "Ty taky." Oplatila jsem mu úsměv a potichu za sebou zavřela dveře, mířící zpět do Harryho ložnice. Liam už byl pryč, ale zapomněl na posteli svůj klobouk. Bez rozmyšlení jsem ho popadla a vydala se hledat jeho majitele.  

"Liame?" Nakoukla jsem do nejbližšího pokoje, odpovědí mi bylo ale jen šumění vody ze sprchy. S povzdechem jsem vešla dovnitř a hodila klobouk na postel, na které se mimo Limova oblečení povalovalo několik popsaných papírů, které se rozlétly všude po pokoji. "Sakra!" Zaklela jsem šeptem a začala papíry sbírat. Nechtěla jsem je nijak zkoumat, neměla jsem na to právo, ale nepotřebovala jsem se na Liamovo úhledné písmo nijak soustředit, aby mi došlo, že se jedná o noty a text k songu. "To není dobrý nápad." Opakovala jsem si stále dokola, ale má zvědavost byla silnější. Nebyla jsem si jistá, jak jdou sloky za sebou, ani které noty jsou ty správné, ale i tak mě ta písmenka málem rozbrečela. Nikdy bych neřekla, že kluk dokáže napsat něco tak procítěného. Wikipedie právem tvrdila, že OneDirecton jsou nejúspěšnější boy band jednadvacátého století. S takovými texty zkrátka nemohli mít konkurenci. Voda ve sprše utichla, polekaně jsem se vyhrabala na nohy, hromádku papíru odhodila na postel a urychleně Liamův pokoj opustila. Nemohla jsem si pomoci, ale Liamův song mi prozradil víc, než jsem chtěla. Psal ho rychle, tak jak běžely jeho myšlenky, potřeboval se zbavit svých pocitů a vtisknout je na papír, jen jsem nechápala proč? Kdyby to byl vztek, nebo smutek, dá se to pochopit, ale proč nechtěl pociťovat lásku? Proč se ji ze sebe pokoušel vypsat? Tohle byl bezesporu song stvořený z lásky a já si byla jistá, že mi ještě hodně dlouho bude ležet v hlavě.  

"Už se to nese!" Vtrhl do ložnice Harry s širokým úsměvem na tváři a podnosem plným jídla, který mi položil do klína. "Páni, ty umíš opravdu vařit?" Nadzvedla jsem obočí při pohledu na hromadu lívanců, zalitých javorovým sirupem, s pořádným kopcem šlehačky na vrchu. "To si piš." Přikývl a vlezl si ke mně do postele. Ochotně jsem mu přenechala polovinu deky a pustila se do jídla. "Zayn říkal, že jsi uspala Nialla." "Jen jsem mu řekla, že je všechno v pohodě, ať se kvůli tomu netrápí." Pokrčila jsem rameny a strčila si do pusy obří kus lívance. "Můžeme si promluvit?" Zvážněl Harry, což u něj nebylo obvyklé. "Samozřejmě." Souhlasila jsem, aniž bych se přestala věnovat jídlu. "To, co jste s Niallem předvedli při karaoke..." Začal a mě se sevřel žaludek, odmítajíc přijmou jakékoli další jídlo. "...bylo úžasný, ale nebylo to normální. Takhle nezpívá někdo, kdo to v životě nedělal." "Nikdy jsem neřekla, že jsem v životě nezpívala." Snažila jsem se to zamluvit. "Takže jsi zpívala?" Přikývla jsem. "Dřív ano, byla jsem v kapele, ještě na střední." Nelhala jsem, všechno, co jsem Harrymu říkala, byla pravda a hodlala jsem se toho držet. Nechtěla jsem klukům ještě k tomu všemu lhát." "Mohla bys..." "Jít do X-factoru?" Skočila jsem mu do řeči. "Jo, to už mi říkal Louis. Ne díky, já o to nestojím, nechci žít život, jaký žijete vy." Přikývl a smutně se pousmál. "Tomu rozumím, líp než si myslíš." To já taky. Problesklo mi hlavou. V tu chvíli mě přepadlo neskutečné nutkání se Harrymu se vším svěřit, ale neudělala jsem to. Na to jsem byla až moc veliký srab. "Zůstaneš tu dneska?" Zajímal se Harry. "Nevím, asi jo, tedy, pokud vám to nevadí?" Ušklíbl se. "Strašně moc." Drkla jsem do něj ramenem a vrátila se k jídlu.