Next Door |One Direction cz|

-part 43-

Hrozně moooc důležitá kapitola je tu!!! Obří zvrat! Co na něj říkaté??? :O Co si myslíte, že se bude dít dál? A Andy? Bude pořád tou starou Andy? :O 

"Na to zapomeň." Zamumlala Zayn v polospánku, omotal mi ruce kolem pasu a stáhl mě zpět k sobě do postele, bránící mi tak v mém plánovaném odchodu. Potichu jsem se zasmála a políbila ho na tvář. "Dojdu jen pro snídani do Starbucks, hned jsem zpátky." Šeptla jsem a pokoušela se setřást jeho ruce, které mě odmítaly pustit. "Skočím tam." Už vstával, ale zadržela jsem ho. "To je dobrý, spi."  

V rychlosti jsem si natáhla úzké, světlé džínsy, z tašky vyhrabal bílé tílko a béžové sáčko, které ladilo s lodičkami na jehlovém podpatku. Jen s peněženkou a mobilem v ruce jsem v tichosti opustila Zaynovu vilu a zamířila do centra Londýna. 

"...a dvakrát vanilkové latte." Dívka za pultem mi věnovala přátelský úsměv a pustila se do chystání mé objednávky. "Andy?" Trhla jsem sebou a otočila se za chraplavým hlasem, jehož majitele jsem moc dobře znala. "Harry!" Po tváři se mi rozlil zářivý úsměv, který mi bez váhání oplatil a během chvíle už mě svíral v náruči. "Kde se tu bereš? Myslel jsem, že jsi odjela za rodiči do Oxfordu. Snažil jsem se tě najít a volat ti, ale..." "Promiň." Skočila jsem mu do řeči. "Potřebovala jsem trochu času." Sklopila jsem pohled k zemi. "V pořádku, chápu tě." Přikývl. "Kde jsi ale celou tu dobu byla?" Pokrčila jsem rameny. "Nejdřív v hotelu a teď u Zayna." Zamračil se. "Říkal, že o tobě nic neví." Smutně jsem se pousmála. "Lhal kvůli mně, požádala jsem ho, aby nikomu neříkal, kde jsem." "Měla bys asi vědět o tom, že Liam je zpátky v Londýně." Zamručel Harry nespokojeně. "Já vím." Povzdechla jsem. "Hledá tě." "I to vím, ale já nechci, aby mě našel. Ne po tom, co se stalo. Snažila jsem se náš vztah zachránit, ale očividně už nebylo co zachraňovat." Zašeptala jsem. "Vaše objednávka slečno." 

Otočila jsem se zpět k pultu a podala servírce několik bankovek, načež jsem si od ní převzala dva kelímky latte a krabici muffinů. "Už musím, ozvu se, ano?" Věnovala jsem Harrymu letmý pohled a pospíchala k východu ze Starbucks, nechtěla jsem, aby viděl mé slzy, deroucí se na povrch.  

"Jsem doma!" Křikla jsem z předsíně, zula si lodičky a zamířila do obýváku, v jehož dveřích jsem se polekaně zarazila. Na pohovce seděla vysoká, štíhlá blondýnka s hrnkem kávy, zatímco Zayn nejistě postával u vchodu do kuchyně. "Neruším?" Znejistila jsem a netušila, co si mám v takové situaci počít? Nikdo mi nemusel říkat, že ona dívka je Zaynova bývalá přítelkyně Perrie a jí očividně nemusel nikdo říkat, že já jsem ta, která ji v uvozovkách nahradila.  

"Andy? Mohli bychom si promluvit, prosím?" Vyhledala jsem Zaynův pohled a přikývla, následující ho do kuchyně. Odložila jsem snídani na kuchyňský pult a zády se o něj opřela. "Co se děje?" Promnul si obličej a provinile mi pohlédl do očí. "Já-já netušil, že přijde." Zavrtěl hlavou. "Objevila se tu z ničeho nic a-a začala se omlouvat za to, co se stalo. Lituje toho, chce to napravit." Pevně jsem semkla víčka a zhluboka se nadechla. Ne, mé pohádce nebylo souzeno dočkat se šťastného konce a byl nejvyšší čas, abych se s tím smířila. "Je mi to líto..." Nasucho jsem polkla a i nadále mlčela. Co jsem mu na to měla říci? Že se cítím využitá? Zraněná? Nepotřebná a naprosto nicotná? Že se stal mým zachráncem a zkázou zároveň? Že mě zlomil, stejně jako se to podařilo i Liamovi? Že jsem mu věřila a on mě zklamal? Ne, nemělo cenu mu cokoli z toho říkat, on to moc dobře věděl a sžíralo ho to zevnitř. "Nemůžu to vzdát, nemůžu zahodit ty, roky, které jsme spolu prožili a..." "Chápu to." Zašeptala jsem. "Cože?! Ne to-to ne! Já tě miluju, ani nevíš, jak moc jsi pro mě důležitá, nechci tě ztratit." Otevřela jsem oči a nechala slzy stékat mi po tváři. "Chápu to..." zopakovala jsem. "...a doufám, že budeš šťastný, protože si to zasloužíš." Chtěl cosi namítnout, ale nedovolila jsem mu to. "Už nic neříkej, prosím. Děkuju za všechno."  

Skončilo to tak, jak to skončit mělo, Perrie získala zpět svého prince a já ji její štěstí přála.  

Nebyl to nenávistný pohled. Nevysmívala se mi, nepovyšovala se nade mnou, ani mi nedávala nic za vinu. Litovala toho, co se stalo a její pohled plný bolesti mě provázel celou cestu přes obývací pokoj až ke schodišti, které jsem v rychlosti vyběhla, abych se dostala co nejdál od nich. 

Neměla jsem u Zayna moc věcí. Sbalit se mi trvalo jen několik málo minut. S vypětím veškerých mých sil se mi podařilo snést tašku do přízemí a bez dalšího zdržování se vydat rovnou ke vchodovým dveřím. 

Nezastavila jsem se, neotočila se, nereagovala na Zaynovi prosby, abych se zastavila a mluvila s ním, protože jsem věděla, že bych to nezvládla. Netušila jsem, jaká nadpozemská síla mě doposud držela pohromadě, ale byla jsem si jistá tím, že nebude trvat dlouho a já se sesypu, jako špatně postavený hrad z písku. Bylo toho tolik, už jsem nemohla dál. Kam jít? Komu věřit? Na koho se obrátit? Nebyl nikdo, kdo by mi dokázal pomoci, protože na zlomené srdce neexistuje lék a to mé nebylo jen zlomené, rozpadlo se na kousky. Už jsem necítila ani bolest, jen otupělost. Všechno mě míjelo, na ničem už nezáleželo, neměla jsem žádný cíl, ani důvod žít. Nic mě nečekalo, žádný pohádkový konec s mým vyvoleným princem. Už jsem nevěřila v pravou lásku, jen ve všudypřítomnou nenávist. Proč? Proč to mi to udělal? Proč zabil veškeré dobro které ve mně bylo?  

Už jsem se nehodlala nechat zneužívat. Byla jsem vždy ta dobrá, ta která se snaží všem pomáhat a být na ně milá. Ale s tím je konec.