Next Door |One Direction cz|

-part 8-

To je neuvěřitelný! Před dvěma dny jsem přidala po neskutečně dlouhý době další kapitolu a během chvilky tu bylo tolik přečtení a VOTES!!! Neskutečně moc vám děkuju za tu trpělivost, kterou se mnou máte :( To že pořád čtete je pro mě neskutečný, je to jako sen!!! Moc vám děkuju a budu se snažit vás další kapitolou nezklamat :) :3 

Měla jsem utéci, dokud byl čas. Měla jsem na ně zapomenout a všechno by dopadlo jinak, možná bych se tak zachránila, ale možná taky ne... 

Přitáhla jsem si růžový svetřík blíž k tělu a pažemi si objala hruď. Ranní teploty v Londýně nepřesahovaly tři stupně a studený vítr počasí také nijak nevylepšoval. Od úst mi stoupaly obláčky páry, smíšené s cigaretovým kouřem. Prokřehlé prsty už jsem téměř necítila a přesto jsem se svého zlozvyku nevzdala a dál postávala na střešní terase, hledící na střechy Londýnských domů. Netušila jsem, kolik času mi ještě zbývá a bála jsem se toho, co přijde. Pro své činy jsem neměla adekvátní omluvu, sobecky jsem zachránila sebe sama, utekla jsem a zbaběle se skryla. Měla jsem bojovat, postavit se proti rozhodnutí těch chamtivých páprdů z managmentu. Nešlo jim o nás, o skupinu jako celek. Nezáleželo jim na tom, co se s námi stane, nestarali se o to, co chceme. Měli jediný cíl, vydělávat na nás stále víc a víc peněz. Nemohli jsme se jim postavit, vázala nás smlouva, kterou jsme podepsali, museli jsme poslouchat. Když se naše kapela Prodigy poprvé objevila na veřejnosti, lidi šíleli a my byli opilé slávou, po které jsme tolik toužily. Zaslepily nás naše přání a sny. Dřív jsme bývali jen tři nejlepší kamarádky, pro které byl zpěv zábava. Hudbě jsme se věnovali pro radost, ne pro peníze. Ale časy se změnily, oni nás změnily. Netušila jsem, co se děje se Zoe a Rose. Od toho dne, kdy jsem utekla, jsem je nekontaktovala, podobně jako své rodiče, nehodlala jsem nic riskovat. Byla to chyba? Možná ano, těžko říct, těžko posoudit.  

"Ahoj." Neotočila jsem se k němu, mlčky jsem dál hleděla na pochmurný Londýn, utápějící se v mlze, přicházející od Temže. "Ahoj." Zamumlala jsem nepřítomně. Zády se opřel o zábradlí a zapálil si. "Jsi na nás naštvaná?" Pootočila jsem k němu hlavu a zatvářila se nechápavě. "Měla bych být?" Nadzvedla jsem obočí a odvrátila od něj pohled. "Já bych byl." Povzdechla jsem, típla cigaretu a nedopalek hodila do květináče s už úplně uschlou bonsaí. "Nezlobím se na vás, ale na sebe. Věděla jsem, že se něco takového stane. Je to moje chyba, neměla jsem s vámi nikam chodit." "Je to jenom článek, nic to neznamená! Nehodláš se kvůli tomu s námi přestat stýkat, že ne?!" Zděsil se. "Pro tebe je to možná jenom článek, ale pro mě ne. Já nestojím o pozornost, nestojím o to, aby se za mnou lidé na ulici otáčeli, ukazovali si na mě a šeptali si, to je ta holka co chodí se zpěvákem z One Direction. Navíc to ani není pravda! Nechci číst výhružné zprávy od vašich fanynek ani vídat svoje fotky v časopisech!" Nemohl to pochopit, nebyl v mé situaci. "Copak na tom sejde, co si ostatní myslí? My pravdu známe." Namítl. "Nech to být Zayne, prosím." Promnula jsem si obličej a nevědomky sáhla po další cigaretě, ach ten stres. "Nemůžu tě do ničeho nutit." Zašeptal sklesle. "Známe tě sice jen krátce, ale jsi fajn a možná tomu nebudeš věřit, ale já ani nikdo z kluků nemáme moc přátel. Život celebrity stojí za nic. Nevím, komu můžu věřit a komu ne. Tobě ale věřím, stejně tak kluci. Nevzdávej to s námi, prosím." Ovládla jsem se, druhou cigaretu si už nezapálila a jen sklesle zavrtěla hlavou. "Nejde to. Bude lepší, když se od vás budu držet dál." Sklopila jsem hlavu a bez rozloučení Zayna opustila.  

Potřebovala jsem rozptýlení, myšlenky na budoucnost mě už pomal doháněly k šílenství, stejně tak samota, do které jsem se dobrovolně uvrhla. Proto jsem krátce před polednem vyrazila do obchodního centra a hodlala si zlepšit náladu v mém oblíbeném butiku. Bohužel,  i s pěti taškami nacpanými luxusním oblečením, jehož cena se vyšplhala k třem tisícům liber, jsem se stále cítila mizerně. Nakonec jsem se uchýlila do malé, zapadlé kavárny, stojící kousek od centra. Vybrala jsem si kulatý stolek s dvěma křesílky co nejdál od vchodu a objednala si bílou, horkou čokoládu s příchutí kokosu. Cítila jsem se ztracená, opuštěná a byla to jen má chyba. Tolik mi chyběly Zoe a Rose, snažila jsem se na internetu najít nějaké informace o tom, co se s kapelou děje, ale nepodařilo se, lidi z managmentu tajili co mohli a nutno uznat, že se jim to dařilo. Z mého zamyšlení mě vytrhlo až tlumné odkašlání. Zdvihla jsem hlavu od hrnku s horkou čokoládou a zahleděla se do jeho průzračných, světle zelených očí. "Harry?" Zamrkala jsem překvapeně a vyplašeně se kolem sebe rozhlédla, hledající davy šílících fanynek. "Hledáš někoho?" Nadzvedl obočí a stáhl si pletenou čepici, krotící jeho kudrliny. Jen jsem zavrtěla hlavou, všude byl klid, kavárna se utápěla v příjemném tichu a nezdálo se, že by ji v nejbližší době měly přepadnout fanynky One Direction. "Co tu děláš?" Zamračila jsem se, což na Harryho tváři vyvolalo pobavený úšklebek. "Mohl bych se zeptat na to samé." Odvětil. "A já, jelikož jsem na rozdíl od tebe slušně vychovaná, bych ti odpověděla, že sedím a piju horkou čokoládu." Protočil oči a svlékl si kabát, očividně se hodlal zdržet. "Občas sem chodím, je tu klid." Pokrčil rameny a opřel se o opěradlo křesílka. "Když už jsi u toho vysvětlování, nechceš mi říct, co jste ty a Niall dělali v mojí posteli?" Nadhodila jsem a Harry se zářivě usmál. "Spali, než si nás odtamtud vyhodila." "Proč v mojí posteli?!" Zavrčela jsem. "Jak to mám vědět? Byl jsem na mol! Zeptej se Liama, ne počkat, ty s ním vlastně nemluvíš, tak nic." Mávl rukou a natáhl se pro můj hrníček, z kterého se následně bez dovolení napil. "Hej!" Vytrhla jsem mu hrnek z ruky a ještě ho přes ní praštila. "Nevychovanče!" Prskla jsem. "A Nevím jak si přišel na to, že s Liamem nemluvím." Dodala jsem. "Řekl nám to." Objasnil Harry. "A Zayn navíc říkal, že se s námi hodláš přestat bavit." Povzdechla jsem. "Nepatřím do vašeho světa Harry..." Už chtěl něco namítnout, ale předběhla jsem ho. "...a nechci tam patřit. Vy jste si tohle vybrali, zvolili jste si život, jaký žijete, toužili jste po něm, já ne. Nechci ho." Teď už po něm netoužím, víc už ho nechci. Proběhlo mi hlavou. "Ale mi tě v našich životech chceme."Otočila jsem se za hlasem a setkala se s Niallovým plachým pohledem. "Kolik vás tady ještě je?" Zamručela jsem nespokojeně. "Všichni." Zašklebil se Niall a přitáhl si k mému stolku křesílko. "Andy!" Louisův křik se rozlehl kavárnou a jeho majitel se přihnal k mé maličkosti, kterou sevřel v pevném objetí. "Slyšel jsem o mrkvích!" Vyhrkl nadšeně, pravděpodobně narážel na množství mrkvových sušenek, které jsem spořádala k snídani, to jim musel Liam vyžvanit opravdu všechno? "Půjdeš se mnou na Halloween za mrkvičku? Budeme Mr. a Mrs. Carrots!" "Zapomeň! Andy půjde do páru se mnou! Budeme Batman a Catwomen!" Protestoval Harry a já netušila, o čem je tu sakra řeč? "Vysvětí mi někdo, proč mě chcete narvat do kostýmu mrkve a kočky?" Mračila jsem se tak, že víc už to snad ani nešlo. Protože pořádáme Halloweenskou party." Přidali se k nám Zayn se zamlklým Liamem za zády. "Nepůjdu na vaši party, vlastně uvažuju, že se odstěhuju!" Namítla jsem a setkal se se zoufalým pohledem pěti párů očí. "Je to jenom článek." Zopakoval Zayn větu, kterou jsem od něj dnes už jednou slyšela. "A jestli ti na tom tolik záleží, udělám oficiální prohlášení, že nejsi má přítelkyně." Ozval se Liam. Co jsem měla dělat? Opravdu se odstěhovat a utéci před nimi, utéci před sebou samou? Pravda by stejně jednou vyšla najevo a do té doby, by mě to pronásledovalo a ničilo. "Za mrkev nejdu." Upozornila jsem všechny přítomné, kteří propukli v hlasitý smích. Věděla jsem, že svého rozhodnutí budu litovat, jen jsem doufala, že to nebude moc brzy.