Next Door |One Direction cz|

-part 37 1/2-

Chtěla jsem vám napsat dneska extra dlouho kapitolu, ale když on někdo pospíchal :( takže tu máte jen kraťulinkatou půlku kapitoly, ve které se nám rozjíždí jedna velmi zajímavá věc, jistě všem dojde, o co se jedná...

V přílohách máte brečící song, u kterého jsem psala, vřele doporučuji :D

"Napadlo tě někdy, že by to mohlo skončit? Že bys ho mohla ze dne na den prostě ztratit?" Zaynova nálada se zdála pochmurnější, než temně šedá mračna, zlověstně visící nad Londýnem a vyhrožující jeho obyvatelům prudkým lijákem.  

Odhodila jsem nedopalek cigarety a věnovala Zaynovi lítostivý pohled. Nedokázala jsem mu odpověď, nedokázala jsem nahlas vyslovit onu děsivou skutečnost, že mě ona myšlenka nejen napadla, ale že mi posledních několik dnů nedopřála ani klidného spánku. "Dříve jsem o něčem takovém nepřemýšlel. Nebral jsem v potaz, že by se to mohlo stát, byla celý můj svět a teď?" Povzdechl. "Teď je pryč." Zamračila jsem se. "Co to povídáš, nikdy není pozdě na to vztah zachránit." Namítla jsem. Vzhlédl a upřel na mě svůj zlomený pohled. "Už není co zachraňovat." Zašeptal a podal mi svůj iPhone.  

Zbabělost. Jinak se to nazvat nedalo. Nedokázala mu to říci do očí a zbaběle ho odbyla pouhopouhou esemeskou.  To nebylo fér, tohle si Zayn nezasloužil. "Kdy se to stalo?" Špitla jsem. "Neklape nám to už delší chvíle ale doufal jsem, že až se vrátím, bude to zase dobré. Jenže to se nestalo. Napsala mi dnes ráno." Potlačoval v sobě slzy a dařilo se mu to, ale svoji bolest skrýt nedokázal.  

Mohla jsem ho nechat utápět se v slzách a zkrátka počkat, až to samo odejde, ale nedokázala bych se dívat na to, jak se trápí, jak ho smutek a samota pomalu sžírají a dělají z něj trosku. Kluci tu nebyly, aby mu pomohli, ale já ano a nehodlala jsem Zayna zklamat.  

"Andy tohle není nejlepší nápad." Zaprotestoval skleslým hlasem. "Námitka se zamítá." Pronesla jsem autoritativním hlasem a hodila po Zaynovi první triko, které na mě vypadlo z jeho šatníku. Přidala jsem ještě džínsy a zamířila ke dveřím ložnice. "Nenech mě čekat, nebo budu zlá." Varovala jsem ho a pospíchala do svého vlastního pokoje, abych se převlékla. Překvapilo mě, když jsem našla už připraveného Zayna, postávajícího v předsíni. "Můžeme?" Ujistila jsem se, jen přikývl a následoval mě k vchodovým dveřím.  

Netušila jsem, co jiného než čas, by mohlo vyléčit zlomené srdce. Byla to zkrátka akce založená na principu pokus omyl.  

Ládování sladkostí v cukrárně se setkalo s neúspěchem, stejně tak kino, nákupy a všechny další věci, které mě napadly. S blížícím se večerem mi docházely nápady, až zbyl jen ten jeden, který jsem původně zamítla, ale nakonec mi stejně nezbylo nic jiného, než nad ním začít opět uvažovat.  

Tentokrát to bylo jiné. Ani jeden z nás neměl potřebu mluvit. Hlasitá hudba nás nijak neomezovala a panáky tvrdého alkoholu v nás mizely jeden za druhým. Tancovali jsme, bavili se a přestaly se zajímat o okolní svět. Bolest nezmizela, ale alkohol v krvi ji otupil na tolik, že jsme ji téměř nevnímali. Nemyslela jsem na Liama ani na to, kde momentálně je a co dělá, zatímco Zayn se netrápil myšlenkami na Perrie. Vzájemně jsme v sobě našli cosi, co nás drželo nad vodou. Pomáhalo nám smířit se s tím, že nás život se nevyvíjí tak, jaks bychom si přáli. Hladina alkoholu v krvi stoupala, zatímco racionální uvažování odplouvalo společně s veškerými zábranami a svět se propadal do temných hlubin zapomnění.  

Mé jediné přání bylo umřít, přestat existovat a zbavit se tak nesnesitelné bolesti hlavy, nevolnosti a všech ostatních příznaků kocoviny. Byla jsem si jistá třemi věcmi. Za prvé, ačkoli mám na sobě veškeré oblečení, dobrá polovina není moje. Za druhé, ležím uprostřed svého obýváku na zemi, což je značně nepohodlné. Za třetí, nemám nejmenší tušení, kde jsem nechala Zayna.  

Za doprovodu bolestného hekání se mi podařilo vyhrabat na nohy a to jen díky konferenčnímu stolku, který se stal moji jedinou oporou. "Zayne?" Pomalu jsem svůj chraplavý hlas ani nepoznala. "Jsi tu?" Odkašlala jsem si a rozhlédla se kolem. "Zayne?!" Zvýšila jsem hlas a opět se nedočkala uspokojivé odpovědi. S povzdechem jsem šouravým tempem zamířila do Zaynovi ložnice, která byla sice prázdná, ale oblečení, poházené po zemi, svědčilo o přítomnosti jejího majitele. Váhavě jsem nakoukla do koupelny, spojené s pokojem a našla Zayna ležícího v prázdné vaně, zachumlaného peřině, která mu sloužila zároveň i jako polštář. Byl nahý do půl těla a mimo trika a mikiny, kterou jsem měla na sobě já, postrádal ještě jednu botu.  

"Nejvyšší čas vstávat Zaynyyy." Protáhla jsem poslední slabiku a dodala tak jeho jménu roztomilost, kterou na rozdíl od Zaynovy maličkosti, která byla momentálně doslova k sežrání, postrádalo. "Ještě chvíli." Zamumlal na odpověď a přetáhl si peřinu přes hlavu. "Zayne no tak, měl by sis jít lehnout do postele." Nenechala jsem ho být a konečně získala jeho pozornost. Vrhla na mě umučený pohled, ale po chvíli se usmál. "Vypadáš strašně." Protočila jsem oči a lehce do něj dloubla. "Ty máš co říkat." Už chtěl něco namítnout, ale zarazil se uprostřed nádechu. Jeho ruka vystřelila mým směrem a uchopila mě za pravé zápěstí. "Ty máš tetování?!" Vyjekl nevěřícně, valící oči na siluetu Minnie s rudou mašlí na hlavě. "A ty?" Znejistila jsem a kývla k jeho levé ruce, jehož zápěstí zdobila pro změnu silueta Mickeyho Mouse.  

Když se lidé opijí, dělají různé hlouposti, někteří tancují nazí na stole, jiní se baví sexem s osobami, které v životě neviděli. No, já a Zayn jsme si očividně vyrazili do tetovacího salónu.