Next Door |One Direction cz|

-part 47-

Tak jo, jsem zpět! Po několika rekreačních dnech strávených na horách (ano, vím že je divné, jezdit na podzim na hory, ale co už) jsem tu a samozřejmě vám přináším novou, trochu ubožejší kapitolku :D snad se bude líbit :)

"Nemusela jsi ho vyhazovat." Namítl Dean a postavil přede mě sklenici vodky s jahodovým džusem. "Musela." Zavrčela jsem popuzeně a zpětně si zrekapitulovala setkání s Harrym. 

"Pomoc?" Nadzvednu obočí a nehezky se ušklíbnu. "Vypadám snad na to, že potřebuji pomoc?!" Nepatrně zvýším hlas a letmo pohlédnu na Deana, postávajícího u výtahu. Ležérně se opírá o zeď, pohled upřený mým směrem. Žárlí? Je napjatý, ruce založené na hrudi a mračí se. Jo, rozhodně žárlí.  

"Opíjení se, spaní s cizími kluky, noci v klubech a dny v posteli...tohle nejsi ty Andy, tohle je Stylesův styl." Zatvářím se nadmíru pobaveně. "Tak spaní s kluky je Stylesův styl, hm? To je pro mě novinka." Nasadí otrávený výraz. "Tohle je vážná věc, potřebuješ pomoc, i když si to odmítáš přiznat. Ublížil ti, já to chápu, ale..." "Ne! Nechápeš absolutně nic, ani nemůžeš, protože..." "...protože nevím o tobě a Zaynovi?" Ztuhnu. 

"Jak..?" Nedokáži se soustředit, ani vyslovit celou svoji myšlenku. "Vím o všem, co se tě týká. Záleží mi na tobě a vždycky tomu tak bylo. Tak mě od sebe sakra přestaň odhánět!" Jeho hlas zní naléhavě, zoufale, ztraceně... 

Přiblíží se ke mě, něžně mě uchopí a přitáhne do své náruče, ovinující mi ruce kolem pasu. Všechny nedobytné hradby, které jsem kolem sebe postavila, se bortí. Má maska ledové královny roztává a zanechává po sobě jen zlomenou, bezmocnou dívku, raněnou tím nejhorším způsobem. Toužím po tom se rozbrečet a nechat se jím utěšovat. Toužím po tom slyšet jeho hlas, který mi stále dokola opakuje, že to bude dobré. Cítím bolest, vzlyky se derou na povrch a já vím, že dlouho už to neudržím. Ale to já nechci, nemohu to dovolit. 

Stará Andy byla slabá, hloupá a důvěřivá. Věřila v sílu lásky, toužila milovat a být milována. Bylo tak lehké ji oklamat a využít. Ztracené dítě bez domova, které přijalo první náruč, která ji byla nabídnuta. 

První slzy zaplaví mé oči, pevně uchopím Harryho triko a bojuji s pláčem. Můj pohled zakotví na Deanovi, pořád tam stojí. 

Byl to on. Jen díky němu jsem se nezhroutila a nesáhla si opět na život. Držel mě nad vodou a já ho teď potápěla. Nechávala jsem ho tam.  

Prudce se vysmeknu z Harryho náruče a odstrčím ho od sebe. "Vypadni." Zavzlykám, utírající si hřbetem ruky uslzené oči. "Andy..." Namítá a vztahuje ruku k mé tváři. Uhnu a ruce zatnu v pěst. "Nesahej na mě! Nech mě už do prdele být! Všichni mě nechte být! Copak to nechápete?! Nestojím o vás! Zmiz z mého života!" Ječím jak smyslů zbavená. "A už nikdy se nevracej!" Obracím se ke dveřím svého bytu a zalezu dovnitř. 

"Nenechají to být Andy." Promluvil Dean šeptem, čímž mě vytrhl ze zamyšlení. "Já vím." Přikývla jsem, snažící se vymyslet neexistující způsob, jak utéci před svým starým životem. 

Te noci jsem usnula na gauči, schoulená v Deanově náruči, ve které jsem se bohužel neprobudila. 

Nenechal mi vzkaz, nebral mé hovory a co bylo horší, nebyl ani v klubu. S kručícím žaludkem a oblečená v šatech, které jsem si hodlala vzít předchozího ne do klubu, jsem bloudila ulicemi LA a stále dokola se snažila dovolat Deanovi. Můj hovor vždy spadl do hlasové schránky a já z jakéhosi neznámého důvodu neměla odvahu na to, nechat mu vzkaz.  

Zastavila jsem se před moderní, bytovou zástavbou, v jejímž dvacátém patře měl Dean pronajatý byt. Nechtěla jsem čekat na výtah a proto zvolila cestu po schodišti. Během chvíle už jsem stála u dveří Deanova bytu a nesměle na ně klepala, doufající, že mi otevře. 

 "Ahoj." Hlesla jsem a snažila se přijít na to, co se stalo. Věnuji mu úsměv, ale neoplatí mi ho, jak tomu vždy bylo. "Stalo se něco?" Znejistila jsem. Stál ve dveřích a nezdálo se, že by mě snad hodlal pustit dál, což shledávám jako neomalenost, ale v tu chvíli to není můj hlavní problém.  

"Kam jsi zmizel?" Povzdechl a promnul si obličej. "Měla bys jít Andy." "Cože?!" Mám pocit, že ještě stále spím a právě prožívám jednu ze svých nejhorších, nočních můr. "Oba jsme věděli, že to jednou skončí." "Ale ne teď! Ne takhle!" Začínám vyšilovat, má jediná kotva, držící mě naživu mi právě odplouvala a já ani netušila proč?  

"Andy ty jsi NĚKDO. Každý tě zná, jsi hvězda, vždy tak krásná a dokonalá. A já? Já jsem nikdo, jen obyčejný barman s průměrným platem. Nemám ti co nabídnout." Tohle nejsou jeho slova, on takhle nepřemýšlí. Probleskne mi hlavou.  

Nikdy ho nezajímalo, kdo jsem. Bral mě takovou, jaká jsem byla, se  vším všudy.  

"Kdo ti tohle nakecal hm?!" Vykřiknu.  

"Nikdo." Zavrtěl hlavou a sklopil zrak k zemi. Neumí lhát a moc dobře to ví. Ví, že ho prokouknu. "Tak kdo to byl?!" Zavrčela jsem, požadující odpověď, které se mi vzápětí dostane. 

"Harry a má pravdu." 

Nedovolil mi promluvit, zadržel mé námitky a sám se ujal slova. "Nebýt mě, tohle by se nedělo. Viděl jsem to, když tě objal dostal se tam, kam mě nikdy nepustíš. Já do tvého života nepatřím, nikdy jsem nepatřil a ani patřit nebudu. Jsem jen stožár, kterého se držíš, aby ses neutopila, ale až se přes to dostaneš, odejdeš. Víš to stejně dobře, jako já. Tohle nejsi ty, tohle není tvůj život a my nejsme přátelé. Chtěl bych znát skutečnou Andy, chtěl bych, aby mě pustila do svého života a možná, že bych chtěl i víc, ale to se nestane."

Vzali mi všechno, opět. Vtrhli do mého života, pošlapali ho a zničili bez sebemenších výčitek svědomí. Odehnali ode mě jediného člověka, s kterým jsem momentálně chtěla být. Stále dokola mi ubližovali a požadovaly odpuštění, které si nezasloužili. Proč? Proč já? Proč oni?  

Tak jo...kdo tohle čekal? A co Harry? Uděla dobře? :O