Next Door |One Direction cz|

-part 22-

Doufám, že vám touhle krátkou kapitolou udělám radost, dnes možná přidám ještě jednu, uvidím, jak budete komentovat dění této kapitoly, ENJOY IT! :)

Doporučuji pustit si song v přílohách!! :D

Viděla jsem ji, slýchala o ni, ale nikdy jsem ji nezažila. Moje mamka tvrdila, že je nevyzpytatelná, občas krutá, nepochopená a že čeká na každého. Nemá smysl se před ní schovávat, protože ona si vás vždycky najde. Přichází ve chvíli, kdy to nejméně čekáte a vůbec ji nezajímá, že o ni nestojíte. Dává a bere, hraje si s lidmi, jako loutkář se svými loutkami a tahá za provázky tak, aby vás nasměrovala směrem, kterým ona chce. O kom je řeč?  

Přeci o lásce. 

"Nemůžeš mě přeci nutit, tohle všechno sníst." Namítla jsem zoufale a probodávala svůj čokoládový zákusek nenávistným pohledem. "Já ne, ale ten dortík tě k tomu donutí sám, vidíš, jak se na tebe smutně kouká a volá: sněz mě! Sněz mě! Nemůžeš ho přeci odmítnout." Zavrtěl Liam hlavou a nahodil svůj vychytralý, pokřivený úsměv, který jsem na něm milovala asi nejvíce. "Půl, na půl." Vyjednávala jsem a nečekající na odpověď dortík vidličkou rozpůlila. S povzdechnutím mi vyhověl a pomohl mi zákusek sníst. Poté, co Liam zaplatil, jsem vyrazili do chladných, potemnělých ulic Londýna a vůbec nám nevadilo, že nás smáčí všetečné kapky deště, bubnující do oken domů.  

Od pusy mi stoupaly obláčky páry a byl nejvyšší čas, vyměnit můj lehký kabátek za jeho teplejší, ale jinak téměř identickou verzi. Prsty na rukou jsem měla prokřehlé a na řasách se mi usazovaly kapičky deště, díky Bohu za voděodolnou řasenku. Přes všechny nepříjemné okolnosti, jsem se cítila neskutečně šťastná. Liam kráčel těsně vedle mě, ruce zaražené v kapsách světlých džínsů, pohled sklopený k zemi. Jakoby na sobě ucítil můj pohled, zdvihl hlavu a věnoval mi kouzelný úsměv, který jsem mu okamžitě oplatila. Zastavil se, napodobila jsem ho a můj úsměv se změnil v nechápavý výraz. Stáli jsem uprostřed Westminster bridge a jen na sebe mlčky hleděli. "Byly pro tebe." Zašeptal. "Co?" Zmateně jsem zamrkala a objala si pažemi hruď. Neváhal, vysvlékl se ze své bundy a opatrně mě do ní zabalil. "Ty songy, které jsem psal, byly pro tebe."  

První shledání s Harrym, když jsem požadovala, aby ztlumil Biebera, to on mě viděl první... 

Liamův zničený pohled v klubu, kde se mě Harry snažil opít a svést, Limovi nechybělo oblečení, jak jsem se tenkrát domnívala, bolelo ho, vidět nás spolu... 

To, jak mi Liam pomáhal, když jsem se potýkala s kocovinou a bolest v jeho očích, když jsem ho poslala pryč... 

Zachránil mi život, když už jsem ztratila naději a vůli žít, on tam byl a zachránil mě... 

Nechal si mé tajemství pro sebe a když ho odhalil, nezačal mě nenávidět, byl se mnou... 

Odvezl mě domů, splnil mi mé nejtajnější přání, aniž by o tom vlastně věděl... 

Vždycky mě hlídal, byl tu pro mě, chránil mě a přitom žil s tím, že mě nikdy nemůže mít, protože nechtěl zradit kamaráda... 

Jak jsem jen mohla být tak hloupá a zaslepená? Všechno do sebe začalo zapadat, jako jednotlivé dílky skládačky, chyběla už jen poslední část. 

Jakoby vytušil, co se mi právě honí hlavou, trpělivě vyčkával, až si dám všechny souvislosti dohromady a něco řeknu, cokoli. V jeho tváři se střídal výraz plný očekávání a zoufalství. Nerozmýšlela jsem se, neváhala, nezajímala se o důsledky svého činu, zkrátka jsem to udělala a vložila poslední dílek puzzle na jeho místo... 

Když jsem se mamky zeptala, jak poznám, že si mě láska našla, neodpověděla mi. Zeptala jsem se znovu, ale opět se dočkala jen mlčení a matčina vřelého úsměvu. "Ucítíš to, neměj strach." Odpověděla mi nakonec a měla pravdu, cítila jsem to. 

Musela jsem si stoupnout na špičky, abych dosáhla na Limovi rty a i tak se musel sklonit. Lehce se pousmál, ruce omotané kolem mého pasu. "Je mi to líto." Špitla jsem. "Co?" Nechápal. "Že mi to tak dlouho trvalo." Zdvihl ruku a něžně mě pohladil po tváři. "Počkal bych na tebe klidně do konce svého života." Odvětil a jeho rty se lehce otřely o mé. "Protože pro mě si jediná a navždycky budeš." Váhavě a přesto naléhavě mě políbil, jako by měl jen pár vteřin a jen ten jediný polibek, který rozechvěl celé mé tělo. Nebyly to jen motýlci v břiše, kteří mi prozradili, že jsem se stala obětí lásky. Ne, tohle bylo mnohem víc, pocit jistoty a nekonečnosti. Každičká buňka mého těla to cítila a vítala s otevřenou náručí. Už jsem nechtěla být na všechno sama, potřebovala jsem ho, potřebovala jsem ho tak, jako ještě nikdy nikoho. Má kotva, mé slunce v temnotě, můj princ na bílém koni...