Next Door |One Direction cz|

-part 17-

Slavte se mnou!!! Díky jedné úžasné osůbce, které věnuji tuto kapitlu, jsem byla schopná ještě dnes napsat další kapiotlu!!! snad nezklame :)

Budík na mém nočním stolku hlásil pár minut po jedenácté večer, když jsem stiskla vytáčení a se zatajeným dechem čekala na odezvu. "Ano prosím?" Zaslechla jsem jemný, dívčí hlas. "Zoe?" Třásl se mi hlas. "Dimond?! Pane bože! Jsi to opravdu ty?" Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Mé skutečné já zaniklo v den, kdy stvořili Diamond. Rose a Zoe mi dávno přestali říkat Andy, ta holka už pro ně neexistovala, neměla pro nikoho žádný význam. "Jsem to já." Potvrdila jsem šeptem. "Rose! To je Dimond!" Zaslechla jsem její nadšený křik. "Di? Jsi to ty?" Po tváři se mi rozlil nepatrný úsměv. "Ano, jsem to já." Zavzlykala jsem, déle už jsem v sobě slzy držet nedokázala. "Jsi v pořádku?" Ujišťovala se Zoe. "Co se stalo?!" Naléhala. "Já-je mi fajn." Vydechla jsem a marně se snažila uklidnit. "Tak tobě je fajn?!" Zavrčela Rose. "Jen pro tvoji informaci, my se fajn nemáme!" Křikla. "Víš vůbec co jsi provedla?!" Po tváři mi stékaly proudy slz a všechno uvnitř mě se sevřelo. "Musela jsem utéci, oni by zničili kapelu." Doufala jsem, že mě pochopí a odpustí mi, ale to jsem se šeredně mýlila. "Ne, to ty jsi nás zničila! Bez tebe není kapela, museli se zrušit všechny koncerty! Víš kolik lidí jsme zklamali! Ne, to ty jsi je zklamala!" Měla pravdu, měla pravdu úplně ve všem. "Je mi to líto." Odfrkla si. "Tak tobě je to líto?! Jenže lítost nic nevyřeší! Jak jsi nám to mohla udělat?!" Špatně se mi dýchalo a už se mi netřásl jen hlas, ale celé tělo. "Rose..." Chlácholila ji Zoe. "Ne! Ona nám všechno vzala a teď přijde s tím, že se má fajn! Nenávidím tě Dimond, z celého srdce tě upřímně nenávidím a doufám, že ti někdo udělá to, co jsi provedla ty nám!" Mobil ohluchl a já osaměla. Co jsem si myslela? Že mi odpustí? Nic takového jsem si nezasloužila.  

Bez přemýšlení jsem si přes hlavu přetáhla volnou, růžovou mikinu a po špičkách opustila svůj pokoj, mířící do vedlejšího bytu. Najít Liamův pokoj nebyl problém, potichu jsem vklouzla dovnitř a opatrně za sebou zavřela dveře. "Liame?" Zašeptala jsem nejistě. Převalil se na bok, čelem ke mně, ale poklidně spal dál. "Liame?" Zkusila jsem to znovu. Víčka se mu mírně zachvěla, ale oči zůstaly zavřené. "Hm?" Zamumlala po chvíli. "Můžu tu zůstat, prosím?" Hřbetem ruky jsem si otřela uslzené oči a rukou si objala hruď, snažící se tak zabránit tomu, abych se rozpadla na miliony malých kousků. Ne, že by snad bylo možné, ale v tu chvíli jsem se přesně tak cítila. "Pojď sem." Odpověděl mi šeptem, aniž by otevřel oči. V rychlosti jsme vklouzla k němu pod deku a než jsem se rozkoukala, už si mě k sobě tiskl, jemně mě hladící po zádech. Mé vzlyky utichli a s nimi zmizely i slzy. "Spinkej." Zašeptal a lehce mě políbil na čelo. Svět kolem mě se během chvíli propadl do temnoty a já konečně usnula.  

Probudil mě chladný vánek, který mi rozfoukal vlasy a donutil mě otevřít oči. Překvapeně jsem zamrkala a vyplašeně se kolem sebe rozhlédla. Seděla jsem na sedadle spolujezdce neznámého auta, stojícího na benzínce. "Co to sakra..." Než jsem stihla začít panikařit, na místo řidiče vklouzl zachmuřený Liam. "Jsi vzhůru?" Stočil ke mně svůj ustaraný pohled a lehce se pousmál. "Ty jsi mě unesl?!" Vyjekla jsem. Nadzvedl obočí a pobaveně se rozesmál. "To není vtipné." Namítla jsem. "Tak to ses asi neslyšela říkat tu větu: Ty jsi mě unesl?" Smál se dál, zatímco já nespokojeně našpulila pusu a svraštila obočí. "Tak co tu tedy dělám?" Požadovala jsem se vysvětlení a Liamův smích utichl. "Křičela ji a brečela." Zatvářila jsem se nechápavě. "Když jsi spala. Z toho co jsem z tebe v polospánku dostal, jsem pochopil, že jsi mluvila s Rose a Zoe." Povzdechla jsem a přikývl. "Nedopadlo to dobře." Nebyla to otázka, jen konstatování. Liam nepotřeboval slova, aby dokázal pochopit mé pocity. "Pořád nechápu, co děláme tady?" Zašeptala jsem a marně se snažila přijít na to, kde to vlastně jsme. "Jedeme domů, ty jedeš domů." "Cože?!" "Nebudu se dívat na to, jak tě tohle všechno ničí! Nevím, jak ti pomoci, ale myslím, že když se na pár dní vrátíš k rodině, bude to možná dobré." Pohladil mě po ruce a já už to nevydržela. Vrhla jsem se mu do náruče a nezmohla se na nic víc, než na pouhé děkuji. 

-HARRY'S POV- 

"Neviděli jste někdo Liama?" Nakoukl do kuchyně mračící se Zayn. Plná pusa Niallovi neumožňovala odpovědět, proto jen zavrtěl hlavou, zatímco Louis se začal podobně jako Zayn mračit. "Neviděl jsem Liama, a dokonce ani Andy. U sebe není." Vzhlédl jsem od pánvičky, kde jsem smažil poslední palačinku a vrhl rychlý pohled na hodiny. Bylo teprve půl sedmé, nemohl jsem spát, proto jsem vstával brzy a šel připravovat snídani, jejíž vůně vytáhla z postele i kluky. "Je brzo, kde můžou být?" Nechápal Zayn a přisedl si ke stolu. "Zavoláme mu a zeptáme se." Pokrčil Louis rameny a sáhl po svém mobilu, povalujícím se na stole vedle jeho talíře se snídaní. "Nebere to." Oznámil po chvíli a hovor ukončil. "Mám špatný pocit." Zamručel Zayn. "Já taky." Přidal jsem se, ovšem můj špatný pocit neměl nic společného s Limovým zmizením, ale s Andy. "Louisi?! Co Liamova kreditka?" Napadlo mě. "Co je s ní?" Zatvářil se nechápavě. "Můžeme zjistit, kde s ní naposledy platil?" "Asi ano, proč?" "Protože tak ho najdeme!" Rozhodil jsem rukama. "Nepřeháníš to trochu? Možná si jen s Andy vyšli na snídani." Zahuhlal Niall. "A možná taky ne, tak zjistíte to někdo?!" Zavrčel jsem. "Klid brácho, Liam bude v pohodě, nic se mu nestane." Konejšil mě Louis. Jemu možná ne, ale co Andy? Uznávám, že jsem to byl já, kdo ji při našem nakupování ohrozil, ale právě teď ohrožoval Liam mě. "Tak zjistí to kurva někdo?!" Vyjel jsem, až sebou kluci vyplašeně škubli. "Fajn, zavolám Paulovi." Kývl Louis, zvedl se od stolu a zmizel v obýváku. Jeho hovor trval přibližně pět minut, nekonečných, trýznivých pět minut, během kterých se mi hlavou honily nejrůznější představy Andy v Liamově náruči. "Asi před půl hodinou platil Liam na benzínce ve Windsor." Pronesl zamyšleně. "Co by dělal ve Windsor?" Nadzvedl Zayn obočí. Zeměpis sice nebyl můj nejoblíbenější předmět, přesto jsem byl schopný vybavit si mapu a kupodivu i určit pravděpodobný Liamův cíl. "Jede do Oxfordu." Zašeptal jsem s nepřítomným pohledem. "Kamže to jede?!" Zděsil se Zayn. "Do Oxfordu!" Vyjekl jsem. "Proboha proč? Chce nastoupit na univerzitu?" Zašklebil se Niall. "Ne, jede s Andy k jejím rodičům." Zavrčel jsem. "Počkat, já myslel, že ty a Andy..." Nedořekl svoji myšlenku Niall, jelikož jsem po něm vrhl vražedný pohled. "Cítím potíže." Špitl Zayn a vyslal k Louisovi významný pohled. "Tušíš správně." Přikývl jsem a zamířil do své ložnice.  

Copak náš Harold asi provede? :O