Next Door |One Direction cz|

-part 38-

Máme tu další kapitolu! Nebudu to nijak prodlužovat, zkrátka HOPE YOU LIKE IT! 

Týden se blížil ke konci. Každý den jsem se i nadále marně snažila dovolat Liamovi, který zkrátka nebral moji přítomnost na vědomí. Nechala jsem mu několik vzkazů a napsala desítky esemesek, odpovědi jsem se ale nedočkala.  

"Měli bychom si někam vyrazit." Pochybovačně jsem nadzvedla obočí a věnovala Zaynovi nesouhlasný pohled. "To není dobrý nápad." Zamumlala jsem a přesunula svoji pozornost zpět k televizi, ve které běžel nezáživný dokument o přírodě. "Proč by nebyl?" Nechápal. "Pamatuješ si, jak to dopadlo naposledy?" Neuniklo mi, že protočil oči a nasadil otrávený výraz. "Nelituji toho, jestli ty ano, je mi to opravdu líto, ale..." "Taky toho nelituji Zayne, jen říkám, že další tetování už nepotřebuji a ukazovat na veřejnosti se mi taky zrovna nechce." Zamručela jsem a sáhla po ovladači ve snaze, pokusit se najít v televizi něco, co by se mě nepokoušelo unudit k smrti. "To kvůli fanouškům?" Hádal. "Jo a ráda bych zdůraznila, že hlavně kvůli těm vašim." Neodpustila jsem si rýpnutí. "Srabe." Odfrkl si. "Co prosím?" Zpozorněla jsem. "Zopakuj to!" Zasyčela jsem výhružně a nepatrně se zamračila, zatímco Zayn se uličnicky ušklíbl. "Řekl jsem, srabe." Pronesl s pohledem upřeným do mých očí, jakoby mě vyzíval. "Jak chceš." Přimhouřila jsem oči a rukou zašmátrala po polštáři, který jsem pevně uchopila a přetáhla s ním Zayna po hlavě. Překvapeně zamrkal, ale neváhal. Podobně jako já se natáhl pro polštář a oplatil mi můj útok. "Tak tohle jsi neměl dělat." Pronesla jsem výhružně a pokusila se o vražedný, nenávistný pohled. Ušklíbl se. "A co mi uděláš? Bacíš mě tím malinkým polštářkem? Vždyť si ještě ublížíš." Provokoval a očividně nehodlal přestat, proto jsem ho raději umlčela.  

Polštář mu přistál na hlavě a znova a znova. Oba jsme se smáli jako šílení a ani v nejmenším nás nezajímalo, že ve vedlejším bytě spí Harry, nebo že se chováme jako rozjívená děcka. Proč taky? Přesně tohle jsme oba potřebovali, rozptýlení.  

"Víš co? Rozmyslela jsem si to." Pronesla jsem zadýchaně, tyčící se nad Zaynem, držící mu jeho ruce za hlavou. "Měli bychom si vyrazit ven na jídlo." Souhlasila jsem. "Ale žádné kluby a především žádný alkohol. Protože když se napijeme, děláme hlouposti a to je to poslední, co teď potřebujeme." Zdvihl koutky úst v letmém úsměvu a přikývl. "Souhlasím, žádný alkohol rovná se žádné neuvážené činy." Opětovala jsem jeho úsměv. "Výborně, a jelikož jsi prohrál polštářovou bitvu, platíš." Mrkla jsem na něj, ale stále se neměla k tomu, abych se zvedla a uvolnila své sevření.  

Seděla jsem na Zaynově zdvíhající se hrudi a konečky mých vlasů ho lechtaly na tváři. Vnímala jsem každý jeho trhaný nádech i splašený tlukot srdce, ale nevěnovala tomu větší pozornost. Upoutaly mě jeho oči. Nepřítomně jsem do nich hleděla a pravděpodobně při tom vypadal jako pomatený blázen. "Co je?" Svraštil obočí, ale nepřestával se usmívat. "Nic." Zatřepala jsem hlavou a než jsem se stačila vzpamatovat, ocitla jsem pod náporem Zaynova těla. Využil mojí nepozornosti a lehce mě převalil pod sebe. "Mám tě." Zašeptal a vychytrale se zašklebil, načež se bez větších problému hbitě zvedl a jemně mě uchopil za ruce, táhnoucí nahoru. "Takže, kam to bude?"  

Potemnělý Londýn, který osvětlovaly jen pouliční lampy, nám dodával jistou míru soukromí. Několik dívek se za námi otočilo, ukazující si na naši dvojici, ale jinak se nám úspěšně dařilo skrývat před zvědavými zraky ostatních. Zayn navrhoval několik luxusních restaurací v centru města, ale já ho nakonec zatáhla do McDonaldu. Nemohla jsem si pomoci, nechtěla jsem do žádného snobského podniku, to nejprostší bývá mnohdy i to nejlepší.  

"Přemýšlela jsi nad tím, co řekneš Liamovi?" Narážel pravděpodobně na naše nepřehlédnutelné tetování. Vzhlédla jsem od své porce hranolek a pokrčila rameny. "Nevím, asi nic." Povzdechla jsem. "Neozval se mi už tolik dní, jako bych do jeho života nepatřila. Ignorujeme mě a já bych mu měla něco vysvětlovat? I když..." Zarazil mě. "Nic mu nedlužíš Andy. Žádné vysvětlení, žádnou omluvu ani obhajobu. Nic." Znejistila jsem. Zachránil mě, dlužila jsem mu toho tolik, že bych to ani na prstech obou rukou nespočítala. Vycítil můj nesouhlas a zamračil se. "Nebyl to jen on, kdo tě zachránil. To celé byl především Harryho nápad a jeli jsme v tom společně." Připomněl mi. "Já vím, že je to zásluha vás všech." Ujistila jsem ho. "Tak už se přestaň trápit, nemysli na něj. Nezaslouží si to. Až se vrátí, bude to on, kdo se bude muset obhajovat před tebou. Bude to on, kdo tě bude muset prosit o odpuštění." "Jestli se vrátí a bude-li o mé odpuštění vůbec stát." Zamumlala jsem. "Co to povídáš! Samozřejmě, že se vrátí!" "Jsi si tím jistý? Na sto procent? Zayne on mi čtrnáct dní nebere hovory, neodpovídá na vzkazy, zprávy, prostě nic. Chápu, že si potřebuje odpočinout, ale tohle?! " Promnula jsem si obličej a raději si do pusy strčila několik hranolek, namočených v kečupu. "Už nevím, co si myslet, čemu věřit." Zahuhlala jsem s plnou pusou. "Můžeš věřit mě." Nadhodil. Bezděčně jsem se usmála. "Máš pravdu, tobě můžu věřit vždycky."  

Domů jsme se vrátili až kolem jedenácté večer. Zayn zamířil do svého pokoje, zatímco já se odebrala do koupelny a dala si dlouhou sprchu. Převlékla jsem se do volného trika na spaní a zalezla do postele. Spánek se mi ale vyhýbal. Po několika dlouhých minutách stálého převalování a hledání pohodlnější pozice jsem to nakonec vzdala. Vyhrabala jsem se z pod peřiny a po špičkách cupitala do vedlejšího bytu. 

"Můžu dál?" Nakoukla jsem do Zaynovi ložnice, jejíž dveře byly přiotevřené a vrhaly na potemnělou chodbu proužek světla. Ohlédl se přes rameno, věnoval mi úsměv a přikývl. Vklouzla jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře. Teprve poté jsem měla možnost pozorně si Zaynovu ložnici prohlédnout. Její zdi byly vymalované bíle a zdobilo je mnoho obrazců a nápisů. "Páni." Vydechla jsem ohromeně a překvapeně se kolem sebe rozhlížela. "To je úžasný." Otočila jsem se na Zayna, který právě dodělával postavu Supermana. "Moc lidí to zatím neocenilo." Vstal a odložil sprej, spokojeně si prohlížející své dílo. "Kluci se orientují jen na mé pěvecké schopnosti a Perrie? No.." Otočil se čelem ke mě. "...zkrátka i ona na mě hledala jiné hodnoty." Pousmál se. "Jaké třeba?" V očích se mu nebezpečně zalesklo. "Třeba to, že skvěle líbám." Sebevědomí mu tedy rozhodně nechybělo. "Nepovídej." Ušklíbla jsem se a postřehla Zaynův nepatrný pohyb mým směrem. "Dobře, v tom případě ti to raději dokážu." Zašeptal a zkrátil vzdálenost mezi námi na pouhých několik centimetrů. Jeho pohled sklouzl k mým rtům a já se neubránila myšlence na to, jaké by to bylo?

Tak jak to vidíte? Co se má stát? Je to jen na vás, máme jen dvě možnosti a vy sami si vyberte, jakým směrem bude tento příběh pokračovat :)