Next Door |One Direction cz|

-part 51 1/2-

Máme tu extra kapitolu, která vznikla ve spolupráci s Themii!!! Takže je zatraceně dobrá! A samozřejmě ji i Themii věnuji, jelikož je perfektní i když si to odmítá přiznat :)

Jak jste si jistě všimli podle označení kapitoly, konec nás ještě nečeká, ne tuhle ani příští kapitolu, ale blíží se a má konečná a poslední otázka je, kdo bude Andyiin princ? Poslední šance se rozhodnout, napištěmi do komentu, koho u ní chcete a kdo bude mít nejvíc hlasů, vyhraje! :D jednoduché a navíc vám tím budu moci splnit přání! :D EnJOY IT! :D

Osmý stát. 

Osmý hotel. 

Osmý pokoj. 

Osm dlouhých týdnů. 

Liam mě bohužel pokaždé vyčmuchal a kde byl on, byl i ti čtyři další pošuci. Kamkoli jsem se hnula, on šel za mnou. Cokoli jsem učinila, on o tom věděl. Byl pomalu horší než Sophie a to je co říct, jelikož ona mi znepříjemňovala život tím nejhorším způsobem, vetřela se do něj a už v něm zůstala jako má kama- ne, neřeknu to slovo.  

Po New Yorku jsem se Soph zamířili do Chicaga. Nic extra, ale co bylo hlavní, první dva dny tam nebyl Liam. Nebo tam možná byl a já si ho jen nevšimla, vzhledem k tomu, že se převlíkl za pikolíka v hotelu, kde jsme se Sophií bydleli.  

"Už našli můj kufr!" Přiřítí se Sophie do mé části apartmá. Ano, nakonec jsem souhlasila, že budeme mít jeden společný pokoj, jak já nesnáším ten její psí kukuč, když se jím na mě podívá, mám nutkání dát ji i to, co nemám. 

"Hurá." Zamumlám nezaujatě a nadále listuji módním časopisem. "Už ho přivezli na hotel." Pokračuje a já nechápavě nadzvednu obočí. "A co já s tím?" Dřepne si vedle mě na koženou pohovku a já tuším potíže. "Mohla bys pro něj prosím skočit na recepci? Já si právě nalakovala nehty." Zakňučí. "Ne." Zavrtím odmítavě hlavou. 

Nabručeně kráčím podlouhlou chodbou směrem k výtahu, míříc na recepci vyzvednout Sophiin kufr. Už jsem říkala, že tu holku upřímně a hluboce nesnáším? Určitě ano.   

"Dobrý den, volala jste mi, že si tu mám vyzvednout kufr." Pokusím se obdařit mladou recepční úsměvem, ale bezúspěšně. "Jistě, pikolík vám ho odveze do pokoje, během chvíle je tu."  

Opírám se o pult a nervózně poklepávám prsty na jeho desku, čekající na jistého pikolíka, který se kdesi fláká. Později si přeji, aby v tom i nadále pokračoval a já měla možnost, odtáhnout si kufr do apartmá sama.  

Musela bych být slepá, nebo úplně blbá, abych ho nepoznala. Napasovaný v perfektně padnoucí uniformě s úsměvem na tváři si to kráčí ke mně a dělá, jakoby byl snad opravdový pikolík. Na nic nečekám, nerozmýšlím se, neváhám a konám, jak mi velí instinkt.  

"Liam!" Přiřítím se do apartmá a zabouchnu za sebou dveře, které bych nejraději zabarikádovala nábytkem. "Cože?!" Vzhlédne ke mně Soph, lakující si nehty na nohou. "Dole je Liam v uniformě pikolíka a má tvůj kufr!" Více než ona skutečnost, že v hotelu se pohybuje Liam, který pravděpodobně unesl, svázal a obral skutečného pikolíka, kterému ukradl uniformu, ji zajímalo to, že má její kufr.  

Když zaslechnu zaklepání na dveře, polekaně nadskočím a vrhnu se k průchodu do koupelny... 

Co bylo dál? Oh, už vím, Portland. Tentokrát se Liam poučil ze svých chyb, neunesl pikolíka, ale rovnou barmana. Ne,  že by snad doopravdy někoho unesl a držel v kufru svého auta, ale vypadalo to tak.