Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

8. 💕

Když zašla do jedné místnosti a zavřela za sebou dveře, uslyšel jsem zvuk, který mě dost vyděsil.

Zvuk zámku. Zamkla se. Bože Martinusi co sis myslel?! Že se nebude snažit jakýmkoliv způsobem utéct?

Přiběhl jsem ke dveřím a praštil jsem do nich pěstí. „Otevři.” Řekl jsem klidným hlasem a snažil se potlačit strach, který se ve mně začínal hromadit.

Po pár vteřinách když se nic neozývalo, jsem do dveří praštil znovu a tentokrát už o něco zvýšil hlas.

Když jsem se ale ani tentokrát nedočkal žádné odpovědi, kopnul jsem naštvaně do dveří a zařval z plných plic.

„Říkám ti otevři nebo to nedopadne dobře!!!” Z pokoje se začaly ozývat hlasité vzlyky, ale žádná odpověď.

Ode dveří jsem trochu ustoupil a nakonec se proti nim rozběhl a vší silou do nich udeřil ramenem, ve kterém jsem během chvilky pocítil neuvěřitelnou bolest.

Pozitivní na tom ale bylo to, že dveře ležely na zemi a já měl konečně volný vstup do toho pokoje.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a po chvilce ji spatřil jak se krčí za nějakou židlí.

Její hlasité vzlykání se rozléhalo po celém pokoji, ale jinak bylo ticho.

Přistoupil jsem k ní blíž a židli odsunul. „Ne! Prosím! Neubližuj mi!” Začala potichu šeptat a tisknout si nohy co nejvíce k hrudi.

Když jsem se na ni tak díval, bolelo mě u srdce.

Tohle všechno se děje jenom kvůli mně. Všechnu tu bolest jí způsobuju jen a jen já.

Jsem zrůda. Monstrum! Už nikdy se nebudu moct považovat za člověka. Pomyslel jsem si a kleknul si vedle ní.

„Nechej mě prosím.” Opět zašeptala, ale tentokrát zvedla svá uplakaná očka a podívala se na mě.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Netušil jsem co to bylo, ale příšerně to bolelo a začínal jsem cítit jak mě v očích štípou slzy.

Ty jsem ale okamžitě rozmrkal, aby nic neviděla. Musím si před ní zachovat nějaký ten respekt a kdybych se před ní rozbrečel, nejspíš by to nedopadlo moc dobře.

„Vstávej.” Řekl jsem a trochu se na ni usmál. Ona tam ale jen dál nehybně seděla.

Po chvilce jsem se tedy zdvihnul já a vzal menší tašku, kterou měla položenou na posteli.

Přešel jsem ke skříni a vytáhnul z ní nějaké oblečení, které jsem dal do tašky a ještě jsem tam přibalil medvídka, kterého měla položeného na posteli.

Vrátil jsem se k ní a opět na ni mile promluvil. „Vstávej.”

Jediné reakce, které jsem se ale dočkal, bylo to, že si svou hlavu schovala do klína a ještě víc se roztřásla.

Bylo mi jí tak líto, že bych si ji nejraději přivinul do objetí a snažil se ji uklidnit, ale to jsem nečekaně udělat nemohl.

Místo toho jsem si hodil přes rameno tu tašku s jejími věcmi a ji vzal opatrně do náruče.

Celá se klepala strachy a jakmile jsem ji vzal do náruče, zděšeně se na mě podívala.

Jen jsem se na ni lehce usmál a vydal se ven z toho pokoje.

Když jsem scházel po schodech dolů, cítil jsem jak si o moje rameno opřela hlavu a v tu chvíli mi teprve došlo, že vlastně ani nevím jestli to dokážu udělat.

Každopádně alespoň pokusit se o to musím.

Sešel jsem ze schodů a rozhlížel se po různých dveřích, až jsem zahlédl jedny, které nejspíš vedly do kuchyně.

J-já.... Přes 1 000 přečtení? 😱😨 Já vás opravdu miluju! 😭❤ Děkuju, děkuju a ještě jednou děkuju! 😍💕 A jako takové poděkování ode mě máte tuto kapitolu trochu delší. 😊
So...... Hope you like this chapter! 😇 💙

Ještě jsem se chtěla zeptat, pokud se tu najde někdo, kdo poslouchá M&M (pevně v to doufám 😂) tak jak se vám líbí jejich nový song Remind me? 💕😋 Můžete mi napsat do komentářů! 💞