Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

17. 💕

Při této kapitole si doporučuju pustit tuto písničku! ⬆❤⬆

„Podívej se na mě.” Zopakoval jsem znovu a vzal její bradu mezi palec a ukazováček abych ji donutil se na mě podívat.

„Bude to dobrý, jo?” Řekl jsem a trochu se na ni usmál.

Pár vteřin po tom se jí ale podlomily kolena a i přesto že jsem ji podpíral, tak začala padat.

Okamžitě jsem jí chytil do náruče a přivinul si ji k sobě aby nespadla.

Ona mi po chvilce omotala opatrně ruce kolem krku a upřela svůj beznadějný pohled do mých očí.

V jejích nádherných očích jsem viděl strach a obavy, ale i nějaké malé jiskřičky, které jakoby naznačovaly pocit štěstí.

Nakonec jsem to ale vyhnal z hlavy s tím že jsem se nejspíš jen spletl, protože proč by měla být v tuto chvíli šťastná?

Její oči se ale po chvilce začaly pomalu zavírat a já znejistěl.

„Hej!” Zašeptal jsem o něco víc nahlas aby mě slyšela a za boky si ji přitáhnul víc k sobě.

„Hlavně tu zůstaň se mnou, dobře?” Řekl jsem a pohladil ji po vlasech.

Ona se na mě jen trochu usmála, ale po chvilce se jí zase oči začaly zavírat.

„Nesmíš usnout rozumíš?” Pronesl jsem už s obavami v hlase a trochu s ní zatřásl.

Žádné odpovědi jsem se ale zase nedočkal a tak jediné co mezi námi přerušovalo to ticho, byl její nepravidelný dech.

Když už se jí ale oční víčka začaly zavírat potřetí rozhodl jsem se, že ten můj nápad opravdu alespoň zkusím.

Jakmile se jí oči zavřely trochu jsem se k ní naklonil a opatrně se otřel svými rty o ty její jako kdybych se snad bál, že jí tím můžu ublížit.

Ona ale hned nato oči otevřela a vyděšeně se na mě podívala.

„C-co to d-děláš?!” Řekla nejistě a nejspíš čekala mou odpověď.

„Snažím se ti pomoct.” Řekl jsem po chvilce a koutky rtů se mi roztáhly do malého, ale nejistého úsměvu.

„Zavři oči.” Zašeptal jsem a čekal jestli tak opravdu udělá.

Ona mě ale jen tak pozorovala a po chvilce pronesla rozklepaným hlasem.

„P-proč?”

„Věř mi a zavři je.” Odpověděl jsem jí a začal ji pomalu hladit po jejích bocích, na kterých jsem měl své ruce.

„Nemusíš se ničeho bát, chci ti jen pomoct.” Řekl jsem a na slovo pomoct jsem dal větší důraz.

Abych se přiznal, tak jsem to nečekal, ale ona je opravdu pomalu zavřela.

Potom se ale začala trochu třepat a tak jsem ji začal hladit po zádech.

Nakonec jsem se naklonil k jejímu uchu o které jsem se jí svými rty trochu otřel.

„Shhhh. Bude to v pořádku. Chci ti jen pomoct.” Zašeptal jsem a trochu se od ní odtáhnul.

Když jsem se na ni tak díval, byla docela roztomilá.

I přesto že se třepala a obličej měla celý rudý od pláče, tak mi přišla strašně krásná.

Nakonec jsem se ale zhluboka nadechnul a naklonil se k ní znovu.

Její spodní ret se jí trochu chvěl, což byla další věc, která mi na ní přišla strašně roztomilá.

Když začala ale znovu ztrácet kontrolu nad svým tělem došlo mi, že už nemám moc času.

Proto jsem se naklonil k jejím rtům, na které jsem po chvilce přitisknul i ty své.

V tu chvíli jsem měl splněno.

Dech se jí pozastavil, takže by se jí měl i zklidnit, tudíž jsem se od ní mohl odtáhnout.

Já ale tak neudělal.

Spíš naopak.

Svými rty jsem pohnul proti těm jejím, které byli strašně hebké a prostě nepopsatelně dokonalé.

Co mě ale překvapilo, že ona můj pohyb po několika vteřinách zopakovala.

Nedalo mi to a koutky mých rtů se roztáhly do malého úsměvu.

Byl to opravdu dokonalý moment.

A ty její rty. Byli tak sladké a něžné a ještě k tomu chutnaly po jahodách.

Potom mi ale začal docházet dech a tak jsem se od ní ač nerad odtáhnul.

Svoji hlavu jsem si opřel o její čelo a zadíval se do jejích očí, které před chvílí otevřela.

Oba jsme zhluboka a pravidelně oddechovali, což na tom bylo to nejlepší.

„Lepší?” Zeptal jsem se a usmál se.

Ona se jen pousmála a pokývala na znamení souhlasu.

„Děkuju.” Šeptla po chvilce a sklopila svoji hlavu nejspíš kvůli tomu, že se jí do tváře začala hrnout červeň.

„Nemáš zač.” Pronesl jsem a opatrně ji posadil na zem a opřel o zeď.

Naposledy jsem se na ni podíval a potom jsem ze sklepa odešel.

Jakmile jsem vyšel ven, opřel jsem se o zavřené dveře a přemýšlel.

Co jsi to zase udělal? Celé jsi to pos*al Gunnarsene!!! Řvalo mi moje svědomí v hlavě, ale já ho ignoroval.

V ten moment jsem přemýšlel nad jedinou věcí a to tou, která se před chvílí stala.

Jazykem jsem si přejel po svých rtech, na kterých jsem ještě stále cítil tu dokonalou chuť těch jejích rtů a zavřel oči.

I když jsem si to nerad přiznával, ten moment kdy jsem cítil své rty na těch jejích se mi opravdu líbil a chtěl bych ho zažít znovu.

Hello my bananas and pineapples! ❤🍌🍍 Ano trvalo to, ale další konečně "zajímavá" kapitola je tu a jelikož jste si na ni museli počkat docela dlouho, tak je i delší! 😊 Doufám, že se vám teda bude líbit a ještě bych vám chtěla říct jednu věc. Nemusíte se bát, že když jsem začala nový příběh, že tento budu zanedbávat nebo s ním dokonce skončím!! To v žádném případě!! 🙏 Takže se opravdu nemáte čeho bát! 💗 Budou vycházet oba příběhy, ale ani jeden nebude nějak zanedbáváný! ❤🤗