Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

28. 💕

TAKŽE.. KAPITOLU TOHOTO TIPU JSEM NIKDY PSÁT NECHTĚLA!! 😂😂 NO ALE NAKONEC.. 😂💦

Když jsem ji donesl do ložnice, šlo na ní už dost poznat, že je nervózní.

„Jsi si opravdu jistá?" Zeptal jsem se radši ještě jednou.

Ona jenom souhlasně přikývla a usmála se, nejspíš aby nějak zakryla tu nervozitu a strach, který na ní šel vidět.

„Neboj. Budu opravdu něžný, slibuju." Zašeptal jsem a usmál se na ni.

„Nakonec se ti to bude ještě líbit, uvidíš." Řekl jsem a zasmál se.

Přišel jsem s ní teda až k posteli na kterou jsem ji opatrně položil.

Já jsem si lehnul na ni, ale lokty jsem se podpíral, aby jsem na ní neležel celou váhou.

„Připravená?" Pronesl jsem a naklonil se nad její rty.

Ona opět jenom přikývla bez jediného slova.

„Fajn." Byla moje poslední odpověď než jsem se přilepil na její rty.

Líbal jsem ji opatrně a něžně a ona mi to všechno jen oplácela.

Po chvilce jsem jí začal hladit pomalu po břiše a rukou sjížděl pořád níž.

Nakonec jsem se zastavil u lemu jejích kalhotek a upřeně se jí zadíval do očí.

Ona se jenom usmála a pokývla, což mi dalo znamení, že můžu pokračovat.

Já teda její kalhotky uchopil mezi prsty a pomalu jí je stáhnul.

Hned nato jsem ji začal hladit po vnitřní straně stehna bez toho, aniž bych ji přestal líbat.

Poznal jsem, že ale znervózněla, protože mě líbala o něco pomaleji a s větší nervozitou.

„Nemáš se čeho bát. Toto bolet nebude, slibuju." Pronesl jsem a pohladil ji druhou rukou po tváři.

„Jenom tě trochu připravím, jo?" Řekl jsem pomalu a svoji ruku posunul o něco víš.

Místo toho aby ji to ale uklidnilo jak jsem doufal, tak ona začala přerývaně dýchat, což znamenalo jediné.

A to to, že se teď bála ještě víc.

„Neboj.." Snažil jsem se ji slovy uklidnit i když mi to moc nešlo.

A když slova nepomáhala, zkusil jsem něco jiného.

Opatrně jsem do ní zasunul jeden svůj prst a začal s ním pomalu pohybovat.

Její dech se zrychlil ještě víc, ale já po chvilce poznal, že jí je to příjemné.

Proto jsem pohyb o něco zrychlil a nakonec přidal i druhý prst.

Teď už se Emily neubránila a začala potichu vzdychat.

„Můžeš klidně víc nahlas zlato." Řekl jsem se smíchem a její vzdechy byly během chvilky opravdu o něco hlasitější.

Po několika vteřinách když jsem ale znovu o něco víc zrychlil, jsem se dočkal tak hlasitého vzdechu a nejen toho.

Emily se v zádech prohnula čímž přitlačila svoje tělo ještě víc na to moje a hned potom začala zhluboka oddychovat.

V ten moment jsem z ní prsty vytáhnul a jen tak se usmíval.