Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

23. 💕

Když jsem se probudil ucítil jsem na své tváři nepříjemné slunce, které mě na ní lechtalo.

Líně jsem otevřel oči a prohrábnul si svoje rozcuchané vlasy.

Měl bych jí jít zkontrolovat. Pomyslel jsem si a hned nato se mi na tváři vykouzlil malý úsměv.

Já ale moc dobře věděl, že to, že se za ní těším, není vůbec dobré.

Své pravé pocity jsem ale i tak nedokázal popřít.

Nakonec jsem se ale v posteli posadil a chvíli přemýšlel.

Po nějaké chvilce jsem to ale stejně vzdal, protože se moje myšlenky začínaly točit okolo opravdu zajímavých věcí, jako například zkáza lidstva.

Zkontroval jsem čas na mobilu, který ukazoval 8:38 a přešel ke skříni, kde jsem měl nějaké oblečení.

Jakmile jsem se převléknul, vydal jsem se do sklepa.

Odemknul jsem dveře a následně vkročil do místnosti, která mi byla až moc dobře známá.

To co jsem ale uviděl, mě vyděsilo k smrti.

Emily tam ležela křečovitě na zemi a těžce oddechovala.

Okamžitě jsem k ní doběhnul a opatrně ji otočil, aby ležela na zádech, místo na břiše, na kterém ležela do teď.

Když jsem ale uviděl její obličej, zděsil jsem se ještě víc.

Velké kruhy pod očima a oschlé rty nebylo totiž to jediné, co upoutalo mou pozornost.

Celkově se mi totiž zdála být víc hubená, protože jí šly vidět některé kosti, kterých jsem si před tím ani nevšimnul.

Tímto to ale ještě neskončilo.

Všimnul jsem si totiž ještě jedné věci.

A to pravděpodobně zvratků (omlouvám se, ale slušnější název mě nenapadl.. 😂❤) v rohu sklepa.

„T-ty jsi zvracela?" Pronesl jsem vyděšeně a podíval se na ni.

Ona mi ale místo odpovědi dala něco jiného.

„Proč Martinusi? Proč jsi mi to udělal?" Šeptla tiše a upřela na mě své oči plné smutku, z kterých během chvilky začaly téct slzy.

„Ale j-já..." Začal jsem koktat a nevěděl jsem co říct.

A potom mi v kapse zavibroval mobil.

Vytáhnul jsem ho a podíval se na displej.

Tam jsem ale uviděl příchozí SMS od čísla, které jsem z celého srdce nenáviděl.

První pomoc Gunnarsene. Jestli se nezačneš snažit sám, přijdou další.

A v tu chvíli mi to došlo. To otevřené okno. To když jsem pro ni připravoval to jídlo. Ten hajzl.

Prolétlo mi hlavou a zaťal jsem ruce v pěst.

Mobil jsem pevně stisknul do rukou a po chvilce do něj napsal odpověď, kterou jsem odeslal.

Ty hajzle!! Ty jsi ji otrávil?!??

Nemohl jsem tomu uvěřit. Opravdu toto někdo mohl udělat?!

V tuto chvíli už jsem se ale opravdu bál.

Ne ale o sebe.

Ale o ni.

„Tak a dost." Řekl jsem tiše a vzal opatrně Emily do náruče.

Ta se na mě jenom překvapeně podívala, ale nic neříkala.

Pomalým krokem jsem se s ní vydal ven ze sklepa a následně do koupelny.

Když jsem tam i s ní došel, upřel jsem na ni svůj pohled a setřel jí pár slz z obličeje.

„Emily.." Začal jsem, ale v tu chvíli jsem nějak ztratil slova.

„Já to nebyl. Děje se tu hodně věcí, které ale nedělám já." Řekl jsem smutně a sklopil hlavu.

„To je v pořádku." Řekla po chvilce a pohladila mě po tváři.

V ten moment se mi na tváři objevil malý úsměv.

Líbilo se mi to, to jsem popřít nemohl.

„Zvládneš se vysprchovat?" Řekl jsem a pomalu ji postavil na zem.

Když jsem ji ale pustil, okamžitě začala padat.

Proto jsem ji rychle chytil kolem pasu a přitáhnul si ji k sobě aby nespadla.

Ona se na mě jenom provinile podívala, ale mně to přišlo opět roztomilé.

„Nevadí." Pronesl jsem a trochu se zasmál.

Ona se v tu chvíli ale ke mně ještě víc přitulila a obejmula mě.

„Neboj se Emily. Už to bude všechno v pořádku." Pronesl jsem a objetí jí opětoval.

Když jsem jí ale tak objímal, přemýšlel jsem nad tím jak to udělám.

Chtěl jsem aby se totiž vysprchovala, ale když se neudržela na nohou, napadala mě jen jedna možnost.

A to osprchovat se s ní.

Jestli se jí ale tato možnost bude líbit to jsem vážně netušil.

Hello my bananas and pineapples!! ❤🍌🍍 Tak... Společná sprcha. Co na to říkáte? 😂💖 Btw. S těmi kapitolami se vážně lepším, že? 😄💗