Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

33. 💕

Jedna z posledních kapitol je tady, tak si ji užijte! ❤

Po několika vteřinách co jsem ležela na té chladné zemi, jsem ucítila něčí ruce, které mě přinutili si stoupnout.

Jakmile jsem stála asi by jste čekali že se rozhlédnu, ale já tak neudělala.

Jen jsem tam tak stála a zhluboka dýchala.

Ještě pořád jsem se snažila vzpamatovat z něčeho čemu by se dalo říkat možná šok.

Nakonec jsem si ale protřela oči abych alespoň něco viděla a podívala se na tu osobu, která stála vedle mě.

Byl to muž zhruba ve věku 30 let a jeho pohled který na mě upíral zrovna dvakrát příjemný a milý nebyl.

„To se ale podívejme kohopak to tu máme.. Že by nějakého špeha?“ Pronesl a vycenil na mě svoje odporné zuby.

Já od něj hned svůj pohled raději odvrátila, ale i tak jsem během několika vteřin ucítila jeho neuvěřitelně zapáchající dech.

„Tak pojď slečinko. Šéf tě rád uvidí.“ Řekl ten muž tentokrát už neutrálně a chytil mě za rameno, které mi mačkal tak moc, že jsem myslela, že mi ho snad rozdrtí.

V tuto chvíli mi to bylo ale stejně jedno, takže jsem neprojevovala žádné známky nebo náznaky bolesti.

Prostě jsem ho jenom následovala jako jeho poslušný pejsek.

Když jsme se ale blížili čím dál víc k té garáži, začínalo se mi dělat špatně.

Nemám na to.. Nemám na to vidět tam Martinuse ležet na zemi v kaluži krve jak pomalu zavírá oči a opouští tento svět.

Proto jsem sebou začala vrtět a slzy už si zase našli svoji cestu ven.

„Nemrskej sebou ty k*ávo!“ Zařval po mně ten muž a chytil mě ještě pevněji, ale já se i tak nevzdávala.

„J-já nechci!!“ Začala jsem křičet a vzlykat. „Nechte mě na pokoji!!“ Křičela jsem z plných plic a snažila se mu jakkoliv vytrhnout.

On mě ale po chvilce chytil kolem pasu a zdvihnul do vzduchu.

I tak jsem se to ale snažila nevzdávat a kopala jsem kolem sebe jako o život.

Stejně to ale nebylo ničemu platné.

Během toho co já se mu snažila odporovat, mě on donesl až do té garáže mezi ty lidi.

Tam se mnou praštil o zem a jelikož mu to nejspíš nestačilo, tak mě chytil za límec mého trička a vytáhnul mě do vzduchu.

Byla jsem tak vysoko že jsem nedokázala dostat na zem a tak jsem sebou opět začala vrtět, ale to jsem asi dělat neměla.

Hned nato mi totiž přiletěla taková facka, že jsem spadla znovu na zem, ale tentokrát ten dopad byl mnohem tvrdší.

„A-au..“ Sykla jsem a schoulila se do klubíčka ve snaze utišit nějak tu bolest celého mého těla.

Potom jsem ale uslyšela několik nových hlasů, které jsem zatím neslyšela.

Proto jsem alespoň trochu nadzdvihla hlavu a rozhlédla se kolem.

Z toho co jsem ale uviděla jsem celá strnula.

Ležela jsem před tou osobou celé od krve, ale byl v tom jeden háček.