Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

15. 💕

Svoji hlavu jsem zabořil do polštáře a přemýšlel.

Chtěl jsem to zpátky.

Chtěl jsem zpátky ten život, který jsem měl předtím. Bezstarostný život, kde jsem se ještě mohl považovat za člověka.

Čas ale bohužel nevrátím. Pomyslel jsem si a začal zhluboka dýchat.

A po chvilce mi to došlo.

Moje vzlyky a pláč utichly.

Už jsem na to nejspíš neměl energii. Hlasivky mě bolely a oči pálily, ale to mě v tu chvíli neznepokojovalo nejvíc.

Něco jsem totiž zaslechl.

Byl to křik. Křik té dívky.

„Pomoc! Pomozte mi prosím někdo!!”

Nechápal jsem jak to můžu slyšet až sem, ale řešit jsem to rozhodně nechtěl.

A proto jsem si místo toho vzal polštář, který jsem si dal na hlavu a zacpal si uši.

Doufal jsem, že to pomůže, ale mýlil jsem se.

I přesto jsem její hlas slyšel.

A tak jsem zkusil druhou možnost a tou byla sluchátka.

Do nich jsem si zapnul písničky co nejvíc nahlas to šlo a opět si hlavu dal pod polštář.

A v ten moment už jsem konečně nic neslyšel.

Nechápal jsem jak, ale po chvilce na mě začala dopadat únava a já usnul.

Nejspíš si musíte myslet, že jsem během spánku měl alespoň trochu klidu, ale to se pěkně mýlíte.

Sny mi to totiž nedovolily.

Ano přesně tak. Zdálo se mi o ní.

Když jsem se vrátil do sklepa, uviděl jsem její tělo bezvládně ležet na zemi.

Přistoupil jsem k ní trochu blíž a v ten moment jsem zjistil, že nedýchá.

Úkol splněn. Proběhlo mi hlavou a pak jsem se vydal ze sklepa.

Během tohoto jsem se ale probudil a celý zpocený se v posteli posadil.

Chvíli jsem jen tak bezmyšlenkovitě hleděl před sebe, ale potom jsem si něco uvědomil.

Bylo ticho. Žádný křik ani hlas slyšet nebylo.

Znamená to teda, že.....? Když jsem na toto pomyslel slzy se mi nahrnuly do očí a zrychlil se mi dech.

Nakonec jsem ale tak nějak vzal všechnu svou odvahu a vydal se do sklepa.

Otevřel jsem dveře a naskytl se mi pohled na schody směřující dolů až ke dveřím, za kterými byla ona.

Zhluboka jsem se nadechnul a vydal se po schodech dolů.

Když jsem tam ale došel, něco mě zarazilo.

A to něco byl šepot.

A v tu chvíli mi to došlo.

Jak dlouho jsem vlastně spal?!? Proběhlo mi hlavou a já trochu zpanikařil.

Zvědavost mi nakonec ale stejně nedala a já přiložil svoje ucho na dveře a čekal jsem co uslyším.

„Prosím. Pomozte mi někdo.” Po těchto slovech ale přišla věta, ze které mi přeběhnul mráz po zádech.

„Martinusi prosím. Pomoz mi..”

V tento moment už jsem to opravdu nevydržel.

„Do p*dele!!” Zařval jsem a praštil do zdi, která byla přímo přede mnou.

Mozek mi radil abych od ní utekl co nejdál, ale moje tělo se rozhodlo k něčemu jinému.

A tím bylo jít za ní.

Moje ruce odemknuly zámek a následně dveře otevřely.

A potom jsem tam vkročil.

Do místnosti, kde byla ona.

Hello my bananas and pineapples!! 💗🍌🍍 Ano vím, že kapitolu vydávám opět pozdě, ale věřte mi, že vás opravdu miluju! 😍 A tato kapitola je toho velkým důkazem. Psala jsem ji totiž dvakrát. Předtím byla delší a proto se i omlouvám, že teď je trochu kratší, ale ta minulá se mi smazala a já už prostě neměla víc nervů na to, abych ji teď večer psala znovu a delší..
Takže se moc omlouvám, ale jako omluvu vám v nejbližší době dopíšu i tu další! 🙏💙
A teď vážně slibuju!! 😂❤