Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

29. 💕

Zatím co jsme oba usnuli vyčerpáním, já se po několika hodinách probudil.

Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly 7:00 a pak jsem se podíval na spokojeně spící Emily.

Hlavu měla položenou na mojí hrudi a rukama mě objímala kolem pasu.

Spokojeně se ke mně tulila a já abych se přiznal, tak mi to bylo víc než jen příjemné.

Něžně jsem ji pohladil po vlasech a ještě ji trochu víc zakryl, aby jí nebyla zima.

Bavilo mě se o ni takto starat. Jako o moji malou princeznu. Starat se o ni a chránit ji.

Když jsem nad tím ale tak přemýšlel, přišlo mi to stejně zvláštní.

I po tom všem co jsem jí udělal, se mě nebála a dokonce to se mnou i poprvé zkusila.

Musí to být asi hodně statečná holka. Pomyslel jsem si a usmál se.

Jí se v tu stejnou chvíli roztáhly koutky rtů do malého úsměvu jako kdyby vnímala moje pocity.

Já i když nerad, tak jsem se nějak opatrně vymanil z jejího sevření abych ji neprobudil a vstal z postele.

Našel jsem si svoje boxerky, které byly pohozené někde v rohu pokoje a obléknul si je.

Chtěl jsem se vydat do kuchyně abych Emily udělal něco na snídani až se probudí, ale jedna věc mě zarazila.

Někdo totiž klepal na dveře.

Zhluboka jsem polknul a ke dveřím došel.

Uchopil jsem kliku a pevně ji stisknul.

Nakonec jsem dveře rychle otevřel a podíval se do očí tomu dotyčnému, který za nimi stál.

Když jsem zjistil kdo to je, ulevilo se mi.

Byl to Marcus, který se mi okamžitě začal smát jakmile uviděl, že jsem z něho málem dostal infarkt.

„Nesměj se ty idiote!" Řekl jsem a praštil ho do ramene.

„Víš jak jsi mě vyděsil?" Pronesl jsem a snažil se tvářit naštvaně, abych zamaskoval smích, který už se pomalu dral na povrch.

„Tak tvůj starší bráška tě přijde navštívit a zkontrolovat a ty se k němu chováš takhle? To od tebe není moc hezké Martinusi." Jakmile Marcus tato slova dořekl pevně jsem zatnul ruky v pěst.

Občas mě těmi svými řečmi dokázal opravdu pořádně vytočit, ale jinak jsem ho měl rád.

Marcus už nic neřekl a jenom se zasmál.

Potom mě obešel a vešel do pokoje a mně až v tuto chvíli došlo, že je tam něco nebo teda spíš někdo, koho by rozhodně vidět neměl.

„Marcusi!" Sykl jsem a chytil ho za rameno, ale to už bylo pozdě.

Marcus už stál totiž nehybně v pokoji a mně bylo víc než jasné, že si toho všimnul.

„Můžeš mi to nějak vysvětlit?" Rozkřikl se na mě a já mu dal ruku rychle na ústa.

„Všechno ti vysvětlím hlavně nekřič prosím nebo ji vzbudíš. Fajn." Odvětil mi naštvaně a šel se posadit na postel.

„Takže?" Řekl s očekáváním v hlase.

Já si hned nato za ním přisednul a povzdychl si.