Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

12. 💕

Po chvilce jsem se od té dívky odtáhnul a zadíval se jí do očí.

„A radši už mi neutíkej, jo?” Pronesl jsem a usmál se.

Ona jenom přikývla a utřela si slzy.

Ještě chvilku jsem si ji jen tak prohlížel a pak ji chytil za ruku a vykročil zpět do lesa.

Během několika minut jsme bez jakýchkoliv potíží dorazili k našemu cíli.

Stáli jsme před malým dřevěným domem, který vypadal naprosto stejně jak jsem si ho pamatoval.

Před pár lety jsme sem s rodinou jeli na dovolenou. Je to malý domeček uprostřed lesa, tudíž sem nikdo nechodí.

Což pro mě byl ideální úkryt, kde bych tu dívku mohl schovat, aby ji nikdo nenašel.

Přešli jsme ke dveřím a já nadzvednul jedno prkýnko vedle dveří, kde byl klíč.

Ten jsem vzal a zasunul ho do zámku. Otočil jsem ním a následně dveře otevřel.

Vešel jsem dovnitř i s tou dívkou a dveře zavřel a zamknul.

Dívka na mě upřela své vystrašené oči a začala couvat.

Já jsem se rozhlédl kolem a zjistil, že je to tu naprosto stejné jako když jsme tu byli na dovolené.

Teď jsme se nacházeli v chodbě, kde byly čtyři dveře.

Jedny vedly do kuchyně s jídelnou. Druhé do obývacího pokoje. Třetí do ložnice a čtvrté do sklepa.

Přišel jsem k dívce, chytil ji za zápěstí a zamířil s ní ke dveřím do sklepa.

Otevřel jsem je a naskytl se mi pohled na staré a docela děsivé schody směřující dolů.

Dívku jsem pustil před sebe což nejspíš nebyl moc dobrý nápad, protože jakmile uviděla ty schody otočila se a kdybych tam nestál, tak by nejspíš utekla.

„Jdi dolů.” Rozkázal jsem jí bez jakýchkoliv emocí a ona poslechla.

Jakmile jsme sešli schody, ocitli jsme se před starými železnými dveřmi.

Dívka položila ruku na kliku a otočila se na mě. Já jen pokývl a ona dveře otevřela.

V tu chvíli se ale ani nepohnula a mně hned došlo proč.

Za dveřmi byl sklep, který vypadal příšerně.

Na zdích nebyla žádná tapeta, jenom beton na kterém už byla i plíseň.

Vzduch tam divně zapáchal a bylo tam vlhko. Všude byly pavučiny a prach.

Dívku jsem trochu popostrčil a tak jsme oba vešli do té místnosti.

Dveře jsem zavřel a vytáhnul si z batohu provaz. V ten moment se na mě ale ta dívka otočila a jakmile uviděla co držím v rukou, celá se začala třepat.

Pomalu začala couvat, až narazila na zeď. Bylo mi jí strašně líto, ale já moc dobře věděl, že na vybranou nemám.

Proto jsem k ní přistoupil, ale ona mě v tu chvíli oběhla a zamířila rychle ke dveřím.

Otevřela je a vyběhla po schodech nahoru.

Okamžitě jsem běžel za ní, ale tentokrát jsem byl rychlejší já, takže jsem ji v půlce schodů doběhnul.

Ruce jsem jí omotal kolem pasu a přitáhnul si jí k sobě. Ona se ale hned nato začala vrtět a svírat.

„Přestaň!” Zařval jsem na ni, ale ona se místo toho začala kroutit ještě víc.

Sevřel jsem ji tedy ještě pevněji a pomalu se s ní začal vracet do sklepa.

Nebylo to lehké, ale po několika minutách jsem ji do toho sklepa nakonec dovlekl.

Zavřel jsem za námi dveře a pro jistotu je zamknul.

„Nechej toho!” Okřiknul jsem ji znovu, ale ani tentokrát jsem se nedočkal nějaké pozitivní odezvy.

Přitáhnul jsem si ji tedy ještě víc k sobě a naklonil se k ní.

Těsně u jejího ucha jsem se zastavil a zašeptal.

„Jestli toho nenecháš, tak to pro tebe nedopadne dobře.”

„Pusť mě prosím!” Zařvala z ničeho nic až jsem se lekl.

„Kolikrát ti mám vysvětlovat, že tě prostě nepustím. Už se s tím smiř!” Pronesl jsem už opravdu podrážděný.

V ten samý moment jsem ji pustil a ona spadla na zem. Hned se ale zvedla a rozeběhla se ke dveřím.

Jakmile k nim doběhla, začala do nich mlátit a snažila se je jakkoliv otevřít.

„Pomoc!!!!” Křičela přes celý sklep, ale já moc dobře věděl, že ji nikdo neuslyší.

„Už to do p*dele vzdej!” Zakřičel jsem na ni a odtrhnul ji od těch dveří.

Opět jsem ji chytil a znemožnil jí tak jakýkoliv pohyb.

„Uklidni se.” Pronesl jsem o něco tišeji a přivinul si ji k sobě.

Ona sebou po chvilce opravdu přestala házet a vzpírat se. Zhluboka dýchala a snažila se zadržet slzy.

I přesto ale její vzlykání neutichalo.

„Už jsi pochopila, že to nemá cenu?” Zašeptal jsem jí u ucha, které jsem jí následně jemně zkousnul.

Jediné čeho jsem se ale dočkal jako odpovědi byl další vzlyk.

„Shhhh.” Zašeptal jsem a pomalu ji pustil.

Ona se ke mně otočila čelem a upřela na mě své utrápené oči.

„Když nebudeš zlobit tak ti slibuju, že budu opatrný a nebude tě to tolik bolet.”

Dívka se celá roztřásla a mně došlo, že jsem ji v tuto chvíli ještě víc vyděsil.

Vzal jsem si teda znovu ten provaz a přistoupil až k ní.

Hello my pineapples and bananas!!! 🍌🍍❤ Myslím, že jsem vymyslela pozdrav jak vás budu zdravit. 😂🙋 Je tu další kapitola tak doufám, že se vám líbí!!! 🤗💗 A mám pro vás ještě jedno překvapení. 💕 Ještě než vám ho ale prozradím chci se vás na něco zeptat. 🙄 Máte nějaké IBFF? Někoho koho jste poznali přes internet a strašně moc pro vás znamená. 💓 Bohužel vás ale dělí dálka, ale vy i tak doufáte, že se jednoho dne uvidíte? 💔 Pokud ano, můžete ji/ho označit v komentářích a udělat jí/mu tak radost! 💞