Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

34. 💕

Ještě než začnete číst, tak bych vám chtěla moc poděkovat. Včera jsem tuto kapitolu nestihla vydat a tak jsem místo toho vydala kapitolu kde jsem se vám omluvila. To jsem ale neměla ani to nejmenší ponětí jaké krásné komentáře mi k té kapitole napíšete. Byla a ještě stále vám jsem vděčná za každý komentář a každou chvíli  vašeho života, kterou jste věnovali k napsání toho komentáře. Jsem opravdu moc vděčná že moje knížky čtou tak úžasní lidé jako vy, kteří mě podporují. I když mi třeba občas něco nevyjde, tak mi napíšou že to nevadí. Opravdu moc děkuju!! Moc si toho vážím! 💖

O 10 měsíců později

Z pohledu Martinuse

Ze začátku jsem viděl jen tmu. Čistě černou tmu a v pozadí jsem slyšel pár nějakých zvuků.

Během několika vteřin jsem už začínal cítit konečky svých prstů a taky svoje nohy.

Co jsem ale hlavně cítil, byla bolest.

Neuvěřitelná bolest na mém břiše.

Sebral jsem všechny síly co jsem v tu chvíli měl a zdvihnul svoji ruku, kterou jsem si položil na břicho.

Na svém břiše jsem ale něco cítil.

To něco byl obvaz a mně to až v tu chvíli všechno došlo.

Vybavilo se mi všechno co se stalo a co se teprve ještě stát muselo, když jsem nebyl při sobě.

Samozřejmě jsem to chtěl hned všechno zjistit a tak jsem rychle otevřel svoje oči, ale hned jsem je v zápětí zase zavřel.

To ostré světlo které bylo všude kolem mě se nedalo vydržet.

Svoje oči jsem teda otvíral po malých kouscích až do doby než si nezvykly na světlo úplně a já je tak mohl pořádně otevřít.

První co jsem uviděl byl Marcus.

Marcus seděl na židli vedle mojí postele a hlavu měl složenou v dlaních.

Rozhlédl jsem se kolem, ale nic neočekávaného jsem neviděl.

Byl to normální nemocniční pokoj jak jsem si myslel.

Jednu věc nebo spíš osobu jsem tam ale nenašel.

Emily..

„M-ma...“ Snažil jsem se vyslovit jméno svého bratra, ale bohužel jsem byl asi ještě moc vyčerpaný a tak z toho vzniklo spíš jen nějaké chrčení.

Marcus si toho ale i tak všimnul a okamžitě se na mě podíval.

„Martinusi..“ Vydechl a hned nato mě opatrně objal.

„J-já.. Chyběl jsi mi.“ Řekl Marcus se slzami v očích a šťastně se na mě usmíval.

A mě až teď napadlo, že bych se mohl zeptat jak dlouho jsem spal.

„M-marcusi.. Jak dlou-ho jsem s-spal..??“ Podařilo se mi vykoktat už o něco srozumitelněji.

Marcus v tu chvíli zesmutněl a smutně se na mě zadíval.

„Skoro 10 měsíců..“ Šeptl tiše a zadíval se do země.

„C-cože?!?“ Skoro jsem vykřikl a rychle se posadil i když to jsem asi dělat neměl.

Ta rána se mi asi ještě úplně nezahojila a ten prudký pohyb jí očividně moc nesvědčil.

I tak jsem ale tu bolest ignoroval, protože teď mě zajímalo jediné.