Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

13. 💕

„Nastav ruce.” Pronesl jsem a podíval se na ni.

Ona před sebe mlčky natáhla ruce a vyděšeně mě pozorovala.

Já se ji ale i přesto snažil ignorovat a místo toho jí ruce začal svazovat.

Provaz jsem pevně utáhnul až dívka sykla bolestí.

Potom jsem ji za ruce chytil a dotáhl ke zdi, na kterou jsem ji přitlačil.

Naše těla se vzájemně dotýkala a ve mně to vyvolávalo zvláštní pocity, ale já jsem se je snažil nevnímat a pokračovat dál ve svém úkolu.

Svázané ruce jsem jí zdvihnul do vzduchu a provaz přivázal k železné trubce, která byla připevněná na stěně.

Jakmile jsem skončil podíval jsem se na ni.

Hlavu měla sklopenou a pohled upírala do země.

Pomalu jsem jí vzal bradu mezi palec a ukazováček a donutil ji tak aby se na mě podívala.

Oči měla plné slz a její nádherně plné rty se jí trochu chvěly.

„Můžu znát alespoň tvoje jméno?” Zašeptala tiše a nejspíš čekala na mou odpověď.

„Martinus.” Pronesl jsem bez emocí a dál ji jen tak sledoval.

Ona chvíli mlčela a potom z ničeho nic udělala jeden prudký pohyb a v ten moment jsem ucítil neuvěřitelnou bolest mezi nohama.

Aniž bych si to nějak uvědomil, spadnul jsem na kolena a za to místo se chytil.

„Au!!” Vykřikl jsem bolestí a podíval se na ni.

Ona se snažila nějak si uvolnit ruce z toho provazu, ale jelikož jsem ho utáhnul nejspíš opravdu pevně, nepodařilo se jí to.

Já se mezitím postavil a snažil se ignorovat tu neuvěřitelnou bolest, kterou jsem v tu chvíli cítil.

Naštvaně jsem praštil rukama do zdi a to hned těsně vedle její hlavy.

„Tohle si dovolovat nebudeš!” Zařval jsem na ni a věnoval jí jeden naštvaný pohled.

Ona mi oční kontakt opětovala, ale nic neříkala.

„Rozuměla jsi?” Zařval jsem po chvilce ticha znovu.

Dívka jen přikývla na náznak souhlasu a snažila se přestat celá klepat.

„A teď se mi pěkně omluvíš.” Pokračoval jsem a během toho se k ní trochu naklonil.

Ona své oči ale sklopila k zemi a nevydala ze sebe ani hlásku.

„No??” Pronesl jsem už trochu netrpělivě a čekal na její reakci.

Když ale i po tomto mlčela, naklonil jsem se k ní ještě víc a opřel si hlavu o její čelo.

„Halo..” Zašeptal jsem tiše a čekal, jestli se mnou naváže oční kontakt.

Ona tak po chvilce opravdu udělala a tak jsem mluvil dál.

„Čekám na tvou omluvu zlato.” Řekl jsem tiše a hned potom se svými rty otřel jemně a opatrně o ty její.

V ten moment jsem ucítil jak se celá zachvěla a zrychlil se jí dech.

„J-já se om-louvám.” Vykoktala okamžitě a snažila se zklidnit svůj nepravidelný dech.

„Hodná holka.” Řekl jsem s úsměvem na tváři a pohladil ji po vlasech.

Potom jsem se ale zadíval do jejích očí.

Konečně jsem měl tu šanci si je prohlédnout zblízka, stejně jako další části jejího obličeje.

Neměl jsem absolutní ponětí jak dlouho jsme tam stáli a vzájemně si hleděli do očí, ale nejspíš to muselo být opravdu dlouho, protože se mi začínalo pomalu zdát, že se naše rty začínají přibližovat k sobě.

V tu chvíli jsem raději rychle zatřepal hlavou, abych z ní všechny ty nesmyslné myšlenky vyhnal.

Nemůžeš se do ní zamilovat ty idiote! Křičel mi můj hlas v hlavě a já mu musel bohužel dát za pravdu.

Nakonec jsem jí věnoval jeden poslední pohled, otočil se k ní zády a vyšel z místnosti, kterou jsem opět zamknul.

Hello my pineapples and bananas!!! 🍌🍍❤ Ano já ještě žiju. 😂 Konečně jsem se dokopala k tomu napsat vám další kapitolu, která je sice trochu kratší, ale i tak doufám, že se vám bude líbit! 🙏💓 Taky se vám chci omluvit za to, že tak dlouho nevyšla žádná kapitola, ale neměla jsem moc času a když jsem ho měla, tak se mi moc nechtělo. 😂 Takže se vám moc omlouvám. 🙏💞