Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

14. 💕

O zavřené dveře jsem se opřel a jen tak hleděl před sebe.

Po chvilce jsem ale něco zaslechl.

Byl to pláč. Tichý, ale plný bolesti.

Pevně jsem přitisknul oční víčka k sobě a zatnul ruce v pěsti.

Myšlenka že ta dívka pláče kvůli mně, mě doslova mučila a tak jsem raději vyšel ze sklepa a zamířil si to ven z domu.

Jakmile jsem vyšel na čerstvý večerní vzduch, nasadil jsem si sluchátka do uší a vydal se zpět domů.

Tam jsem se ale moc dlouho nezdržel.

Jenom jsem si tam vzal tašku s věcmi jako je oblečení, peníze atd. a odešel jsem zase pryč.

Tentokrát jsem ale zamířil do obchodu. Tam jsem nakoupil nějaké jídlo a pití, které jsem si dal do tašky a z obchodu se pomalým krokem vracel zpět do lesa.

I přesto že mi v uších hrála hudba ze sluchátek na maximální hlasitost moje myšlenky to nepřerušilo.

Jsi vrah Martinusi! Budoucí vrah!! Opakovalo mi moje svědomí v hlavě a já se ho snažil ze všech sil neposlouchat. Bohužel ale neúspěšně.

Když už jsem byl opět v lese, ucítil jsem na své tváři něco mokrého.

Rukou jsem si tu tekutinu setřel a zjistil, že jsou to slzy.

Brečel jsem jako malé dítě a nemohl jsem to zastavit.

Vzpamatuj se Martinusi.. Opakoval jsem si tentokrát už nahlas.

Po chvilce jsem to ale i tak vzdal a slzy nechal volně stékat po mých tvářích.

Netrvalo to dlouho a byl jsem zpět u malého domečku uprostřed lesa.

Vešel jsem do něj a první místnost, kterou jsem navštívil byla kuchyň, kde jsem vybalil všechno jídlo a dal ho do ledničky.

Potom jsem si zanesl tašku s oblečením a ostatními věcmi do ložnice a vydal se zpět do sklepa.

Nejspíš si teď říkáte jestli si o mě nebudou dělat rodiče starosti, ale já jsem jim řekl, že jsem domluvený s kamarádem.

No a jelikož byly prázdniny, nebyl nějak velký problém přesvědčit je, že pojedu na výlet ke "kamarádovi".

Když jsem do sklepa vkročil ucítil jsem ten odporný zápach, který měla na svědomí nejspíš ta plíseň, která byla všude kolem.

Jen jsem nad tím zatřepal hlavou a pokračoval až ke dveřím.

Ty jsem odemknul a vešel dovnitř.

Když jsem ji uviděl jak tam stojí opřená o zeď a pláče, opět mě zabolelo u srdce.

Ruce se mi v tu chvíli začaly potit a dech se mi výrazně zrychlil.

Hlavně klid Martinusi.. Zvládneš to. Opakoval jsem si v hlavě a přistoupil až k ní.

Ruce jsem jí od trubky odvázal a ona je okamžitě dala dolů podél těla.

Celé je měla už zmodralé nejspíš kvůli špatnému prokrvení.

Já se ale snažil nějak si ji neprohlížet a místo toho jsem ji zavedl doprostřed místnosti.

Tam jsem se jí zadíval do očí a potom si ji vyzdvihnul do náruče.

V ten moment se ona na mě nechápavě podívala, ale já jí pohled neopětoval.

Místo toho jsem ji jednou rukou držel, aby nespadla a druhou jí vzal svázané ruce a za provaz ji pověsil na malý háček, který byl připevněný ke stropu.

Potom jsem ji opatrně začal pouštět a se smutným pohledem se na ni podíval.

Ona mě stále jen nechápavě pozorovala a já ji v tu chvíli pustil úplně.

Ona tam jen tak visela za ty svázané ruce připevněné u stropu a sledovala mě svýma hnědýma očima.

Do očí se mi opět dostali slzy a mě bylo jasné, že odsud musím vypadnout.

„Promiň.” Řekl jsem tiše a z místnosti utekl.

Dveře jsem rychle zavřel a běžel do ložnice.

Tam jsem sebou praštil do postele a hlavu si zabořil do polštáře.

Slzy už mi tekly proudem a celý jsem se klepal.

A co že jsem udělal tak strašného?

Právě jsem tu dívku připravil o život.

Nejspíš si právě musíte říkat jak asi....

Ale pokud někoho zavěsíte za ruce a on nedosáhne na zem tím pádem visí ve vzduchu....

Po chvilce nebude moct dýchat, protože mu v tom budou bránit zdvižené ruce.

A tak se pokusí přitáhnout a nadechnout se.

Toto ale nemůže dělat věčně.

A tak až mu dojdou síly na to aby se přitáhnul a nadechnul se, dojde mu i kyslík.

A hádám že vám nemusím vysvětlovat co se stane potom.

Hello my bananas and pineapples! ❤🍌🍍 Dnes jsem vám slíbila novou kapitolu a já se sliby snažím dodržovat, takže tady ji máte! 🤗💗 V příštích kapitolách už to začne být opravdu zajímavé, takže se máte opravdu na co těšit! 😂 💕