Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

31. 💕

PUSTIT PÍSNIČKU!! ⬆❤⬆❤⬆❤⬆❤

Zhluboka jsem se nadechnul a zase vydechnul a šel se posadit na postel.

Emily si sedla okamžitě vedle mě a upřela na mě svoje oči plné zvědavosti a otázek.

„No..." Řekl jsem a přemýšlel, kde mám vlastně začít.

„Jednoho dne mi napsala nějaká osoba o nějaké hře.

Rozhodl jsem se to všechno ignorovat, ale časem mi ta osoba začala vyhrožovat a tak jsem i když nerad začal plnit co po mně žádala.

Začal jsem krást a podpalovat domy.

Úkoly byly ale stále těžší a těžší.

Jednoho dne jsem odmítnul jeden úkol splnit, ale jak jsem zjistil, byl to hodně špatný nápad.

Emmě.. Mojí malé sestřičce se potom stala jak všichni říkali náhoda díky které skončila v nemocnici.

Já ale moc dobře věděl že to žádná náhoda nebyla.

A potom taky moje dvojče.. Marcus.

Jednoho dne přišel domů tak zmlácený a mně bylo hned jasné, kdo mu to udělal.

A tak jsem jeho úkoly začal plnit znovu, abych všechny okolo mě udržel v bezpečí.

Došlo i na to že jsem musel zabít psa a pak měl přijít poslední úkol, který jakmile bych splnil, měl bych od té osoby klid.

Tím úkolem ale bylo zabít člověka." Pronesl jsem a zadíval se na Emily.

„Tebe." Pronesl jsem po chvilce ticha a raději od ní pohled odvrátil, abych se nemusel dívat na její určitě k smrti vyděšené oči.

„Proto jsem tě unesl a držel tě tady.

Snažil jsem se to splnit, ale prostě jsem nemohl.

Potom se o tom dozvěděl taky Marcus, který mě sem jednoho dne přišel navštívit.

No a jakmile jsem se prostě rozhodl že to neudělám, tak jsem se snažil vymyslet nějaký způsob jak udržet v bezpečí tebe, ale i moje blízké.

Bohužel jsem ale na nic nedošel.

A pak se do toho připletla zase ta osoba.

Nejdřív mi psávala jen výhružné SMSky o tom, že si s tím mám pospíšit a tak ale pak...

Se nejspíš dostala až sem do tohoto domu.

To jídlo které jsem ti přinesl a po kterém se ti udělalo špatně ta osoba nejspíš otrávila když se sem dostala.

No a potom taky to co stalo včera večer.." Řekl jsem o něco tišeji a cítil jak mi tváře začínají trochu rudnout.

„Do teď si nejsem úplně jistý proč jsem to vlastně udělal, ale jedno teď vím už jistě.

Od té doby co jsem tě unesl ses mi líbila víc a víc až nakonec..

Ses mi přestala líbit a já se do tebe zamiloval." Šeptl jsem a pohled sklopil do klína.

„Chtěl jsem tě chránit jako svoji malou princeznu i když jsem moc dobře věděl, že moje nejsi a ani nejspíš nebudeš, protože proč by se ti měl líbit kluk, který tě unesl."

Hlas se mi chvěl a já už cítil jak mi po tvářích začínají stékat horké slzy.

„Potom jsem ale udělal to za co se budu nejspíš nenávidět do konce života.