Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

21. 💕

A tak jsem se zhluboka nadechnul a chystal se mu to vše říct.

Když jsem chtěl ale nějak začít, hlava se mi zatočila a já jelikož jsem nemohl udržet rovnováhu, tak jsem se raději opřel o stěnu, která se nacházela hned za mnou.

Marcus si toho okamžitě všimnul a chytil mě za ramena, abych nespadnul úplně.

„Pojď. Potřebuješ na čerstvý vzduch.” Řekl a pomohl mi vyjít ven před dům.

Nakonec jsem musel uznat, že měl Marcus docela pravdu.

Na čerstvém vzduchu mi bylo opravdu líp a už se mi tolik netočila hlava.

„Pojď.” Řekl po chvilce Marcus znovu, ale já jsem se nepohnul ani o centimetr.

Kam chce jít? Proběhlo mi hlavou a tak jsem Marcuse jen tak sledoval a čekal na nějaké vysvětlení.

„Nečum na mě tak a pojď.” Pronesl otráveně a chytil mě za ruku a někam mě začal táhnout.

Cesta trvala zhruba 15 minut a celá proběhla v tichu.

Vlastně jsem se ani nedivil, protože to co jsem chtěl Marcusovi vysvětlit jsem tu vážně probírat nechtěl a nejspíš ani on neměl nějaké vhodné téma na začátek konverzace.

„Jsme tady.” Pronesl Marcus jakmile jsme dorazili před budovu, kterou jsem moc dobře poznával.

Bylo to naše studio kam jsme občas chodili nahrávat nějaké písničky a zkoušet.

Pár písniček jsme měly hotových, ale nikdy je neslyšel nikdo kromě nás, naší rodiny a našich blízkých.

Marcus vytáhnul z kapsy klíče a odemknul hlavní dveře.

Já jsem ani na chvíli neváhal a vešel dovnitř, kde jsem si vzal kytaru a posadil se na zem.

Marcus moc dobře věděl co má dělat když mě něco trápilo, protože tato místnost a mé primitivní brnkání na kytaru mi vždy pomohlo se uvolnit a popřípadě se lépe s něčím svěřit.

A tak mě vůbec nepřekvapilo když se během několika vteřin objevil Marcus vedle mě a nejspíš čekal nějaké to vysvětlení.

Já jsem se teda znovu zhluboka nadechnul, ale v ten moment se mi znovu zatočila hlava.

Bylo mi totiž jasné že jakmile mu to vše řeknu přijdu o něj a je i dost možné, že mě například nahlásí na policii.

Říct jsem mu to ale musel.

Otevřel jsem teda ústa abych mohl začít, ale Marcus mě přerušil.

„Hele Martinusi.. Jen chci aby jsi věděl, že i kdyby jsi udělal tu největší kravinu na světě, tak tu budu pro tebe rozumíš?” Řekl a chytil mě za rameno.

„Děkuju Marcusi.” Pronesl jsem tiše a objal ho.

„Jsme přece bratři, ne?” Odpověděl mi a objetí mi opětoval.

Po těchto slovech už jsem se nebál mu to říct.

Jako kdyby mi tím dodal nějaké sebevědomí, které jsem před tím postrádal.

A tak jsem začal.

Začal jsem úplně od začátku a to od momentu, kdy mi ten neznámý napsal poprvé.

Vše jsem mu to vylíčil bez toho, aniž bych něco vynechal.

Když jsem domluvil, rozhostilo se v místnosti ticho a já jen čekal kdy Marcus promluví.

„Ten hajzl.” Byla první Marcusova slova, která procedil naštvaně skrz zuby.

Překvapeně jsem se na něj podíval a čekal, jestli řekne ještě něco dalšího.

„Martinusi.. Nechceš tu dívku ale doufám doopravdy zabít?” Pronesl Marcus vyděšeně.

Já jsem se na něj podíval a záporně zakýval hlavou.

„Nedokázal bych to.” Řekl jsem a v očích se mi objevily malinké slzy.

„A co chceš teda dělat?” Pronesl po chvilce a znovu se na mě podíval.

„To zatím bohužel nevím..” Řekl jsem a smutně sklopil hlavu.

„Martinusi.” Odvětil mi Marcus a položil mi ruku na záda.

„Spolu to nějak zvládneme, jo?” Pronesl a usmál se na mě.

„Když to nemůžeme nahlásit, tak to vyřešíme nějak spolu.” Řekl a postavil se.

Já jsem nakonec položil kytaru zpět do stojanu a postavil se taky.

„Marcusi?” Zavolal jsem na svého bratra, který se hned nato otočil.

„Děkuju.” Řekl jsem a usmál se na něj.

„Nemáš za co. Jsme přece bratři, ne?” Byla jeho odpověď, kterou už jednou před pár vteřinami použil, ale já ji i tak rád slyšel znovu.

Oba jsme nakonec vyšli z budovy, kterou Marcus opět zamknul a vraceli jsme se domů.

Nebo teda spíš Marcus domů a já do chatky do lesa za tou dívkou.

„Vracíš se za ní, že?” Pronesl Marcus a trochu se na mě ušklíbnul.

Já jen pokýval na znamení souhlasu a než jsem si to stihnul uvědomit, stáli jsme na rozcestí, kde se naše cesty rozdělovaly.

Marcus mě v tu chvíli chytil za obě ramena a upřeně se mi zadíval do očí.

„Kdyby se cokoliv stalo tak mi zavolej nebo napiš a hlavně neudělej žádnou blbost, jo? V nejbližší době tě dojdu zkontrolovat a do té doby na sebe dej pozor a na tu dívku taky dobře?”

Jakmile Marcus domluvil jen jsem mu vše s úsměvem odkýval a potom co jsme se rozloučili jsme se každý vydali svou cestou.

Abych se přiznal, tak mi bylo hned líp.

Po rozhovoru s Marcusem už jsem neměl takový strach a celkově jsem se prostě cítil líp.

Mám neuvěřitelné štěstí že mám takové dvojče jako je Marcus. Proběhlo mi hlavou a já se nad tím jen pousmál.

Sice to zase trvalo.. 😂 Ale další kapitola je tady! 🤗 Je to něco trochu jiného než ty ostatní a tak se vás chci zeptat, jak se vám líbí? 💗 Btw. Ještě jednu otázku bych na vás měla. ❤ Všimla jsem si, že ty kapitoly vydávám většinou večer a tak se chci zeptat, kdy by pro vás byl zhruba nejlepší čas, kdy bych ty kapitoly měla vydávat? Vyhovuje vám to večer nebo by jste chtěli abych kapitoly vydávala třeba ráno? Stačí napsat do komentářů! ⬇💓