Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

24. 💕

NEJDŘÍV SI TOTO PŘEČTĚTE A AŽ PAK ZAČNĚTE ČÍST PROSÍM! 🙏💖
Chci se omluvit, že tak dlouho nebyly žádné kapitoly i když jsem vám je slíbila, ale i já jsem jenom člověk a někdy nemám čas a nebo prostě jen náladu psát. Doufám, že to chápete a teď už si můžete užít tuto kapitolu! ⭐💓

Po chvilce jsem se z objetí odtáhnul a zadíval se jí do očí.

Měla je tak nádherné, že bych je vydržoval sledovat klidně celé hodiny.

Nakonec jsem náš oční kontakt ale přerušil a chytil ji pod zadkem a vyzdvihnul si ji do náruče.

Čekal jsem, že bude nějak protestovat, ale ona si místo toho jen spokojeně opřela hlavu o moje rameno a přitulila se ke mně.

Já jsem s ní přešel k pračce, která stála v rohu koupelny a opatrně ji na ni posadil.

Ruce jsem jí položil na stehna po kterých jsem ji začal pomalu hladit a zadíval se jí znovu do očí.

Tentokrát jsem se ale soustředil na otázku, kterou jsem jí potřeboval položit.

„Bylo by lepší aby ses vysprchovala, ale když se nemůžeš udržet na nohou tak.." Pak jsem se chvilku odmlčel, zhluboka se nadechnul a pokračoval.

„Tak bych ti s tím mohl pomoct." Jakmile jsem domluvil, zkousnul jsem si ret a očekával nějakou její reakci.

„Tak fajn" Špitla po chvilce a trochu se usmála.

Já jsem jí úsměv opětoval a přetáhnul si tričko přes hlavu. (Ahm.. Martinus bez trička? Nějací zájemci tady? 😂🙄❤🙋)

Hned jakmile jsem to ale udělal, nemohl jsem si nevšimnout, že si mě začala důkladně prohlížet a během několika vteřin se jí do tváře nahrnula i trocha červeně.

Jen jsem se nad tím pousmál a vyslékl si i kalhoty.

V tu chvíli ona raději sklopila hlavu a začala zkoumat červené koberečky, které byly položené na zemi.

Měl jsem docela co dělat abych zadržel svůj smích, protože při tom vypadala opravdu vtipně.

„Tak a teď ty." Pronesl jsem po chvilce a přistoupil k ní blíž.

„C-cože?!" Bylo ale jediné reakce, které se mi od ní dostalo.

„No nechtěla by ses přece sprchovat v oblečení nebo snad jo?" Řekl jsem a ušklíbl se na ni.

„A-ale.." Začínala pomalu koktat a kdyby mohla, tak by z té koupelny určitě utekla.

„Neboj spodní prádlo ti nechám." Řekl jsem se smíchem, ale nevypadalo to, že by ji to nějak uklidnilo.

Když po nějaké době nijak nereagovala, tak jsem jí chytil spodek jejího trička a podíval se na ni.

V obličeji měla vyděšený výraz a ruce pevně svírala.

„Nemáš se čeho bát." Pronesl jsem mile a usmál se na ni.

Ona nakonec jen přikývla a tak já jí to tričko začal pomalu vyslékat.

Když jsem jí ho ale přetáhnul přes hlavu, měl jsem docela co dělat, abych s ní udržel oční kontakt.

Periferním viděním jsem ale i tak něco viděl a i když toho nebylo moc, mohl jsem s jistotou říct, že je nádherná.