Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

20. 💕

Ztěžka jsem polknul a nakonec jsem se postavil.

Podíval jsem se na Emilii, která na mě jen překvapeně koukala.

Nejspíš poznala že jsem nervózní a tak jsem se raději hned otočil a ze sklepa odešel, ale ještě před tím jsem dveře od něj pro jistotu zamknul.

Když jsem šel po schodech, cítil jsem svoje rychle bijící srdce až někde v krku a k tomu se mi ještě začínaly potit ruce.

Kdo to jenom může být?!? Vrtalo mi hlavou mezitím co jsem se víc a víc přibližoval ke vchodovým dveřím.

Zvonek zazvonil ještě jednou a pak utichnul.

Myslel jsem si že už ta osoba třeba odešla, ale jakmile jsem došel ke dveřím uviděl jsem skrz sklo nějakou postavu.

V tu chvíli jsem se zarazil.

Kdo to je?! Policie? Nebo snad její rodiče?!?

Nakonec jsem ale tak nějak sebral všechnu odvahu, kterou jsem měl a vzal klíče z háčku, které jsem zastrčil do zámku.

Pomalu jsem odemknul a následně otevřel dveře.

Kolena se mi klepala a když jsem do dveří nahlédnul uslyšel jsem výkřik.

„Martinusi!!” Zařval po mně hlas, který jsem moc dobře poznával.

Než jsem si to ale stačil uvědomit, tak jsem se tak lekl, že jsem zakřičel snad přes celý dům a ustoupil o krok dozadu, což ale nebyl moc dobrý nápad, protože tam byla malá skříňka o kterou jsem zakopnul a spadnul na zem.

S tvrdým dopadem jsem sebou praštil na zem a docela bolestivě si narazil zadek.

„Au.” Řekl jsem tiše a začal si ohmatávat svůj naražený zadek zatímco můj bratr tam umíral smíchy.

„Ty jsi ale idiot, víš to?!?” Vyštěknul jsem po něm, ale on se jenom dál smál.

„Copak? Martinus se leknul svého velkého brášky a narazil si zadeček?” Pronesl Marcus a hned nato se začal znovu smát.

Občas jsem měl vážně sto chutí své dvojče nejradši zavřít do skříně aby mi dal na chvíli pokoj, ale jinak jsem ho měl opravdu rád.

Byl tu pro mě vždy když jsem něco potřeboval a stejně tak i já pro něj.

Nakonec jsem tu jeho poznámku ale jen ignoroval jako obvykle a místo toho se raději postavil.

„Co tady děláš?” Zeptal jsem se jakmile jsem se postavil na nohy a oprášil si kalhoty.

„Přišel jsem tě zkontrolovat.” Řekl Marcus a prohrábnul si své blonďaté vlasy.

„Mě?” Pronesl jsem docela překvapeně a čekal na jeho odpověď.

„Ano tebe.” Řekl Marcus otráveně a já na něj jen nechápavě vykulil oči.

„Poslední dobou se chováš hodně divně a tak jsem o tebe měl prostě strach.” Řekl a upřel na mě ten jeho starostlivý pohled.

„A jak jsi mě tu našel?” Pronesl jsem tentokrát už trochu nervózně.

„Není to poprvé co ses šel sem na nějaký čas zašít.” Řekl a ušklíbl se.

„Měl by jsi jít.” Odpověděl jsem mu chladně a doufal, že tak udělá.

„Martinusi co se s tebou děje?” Řekl Marcus a přistoupil ke mně trochu blíž.

„Nic. Odejdi prosím.” Řekl jsem a sklopil pohled raději k zemi.

Svému bratrovi jsem skoro nikdy nedokázal lhát a tak to pro mě nebylo lehké ani teď.

„Martinusi nelži mi.” Pronesl Marcus už o něco přísněji a já v tuto chvíli začal opravdu panikařit.

Nebude to dlouho trvat a Marcus to ze mě dostane. To mi bylo jasné.

A tak jsem začal přemýšlet, co bych udělal abych ho odvedl od tohoto tématu.

Když už mě konečně něco napadlo, tak jsem se nadechnul abych Marcusovi odpověděl, ale v tu chvíli mě přerušil dívčí křik.

Patřil Emily o tom nebylo pochyb.

Marcus se na mě v tu chvíli zmateně podíval a pak se rozběhnul směrem do sklepa odkud vycházel ten křik.

Do p*dele. Bylo jediné co mi proběhlo hlavou než jsem se rozběhnul za ním.

„Marcusi počkej!!” Volal jsem za ním, ale to už bylo pozdě.

Když jsem seběhnul schody do sklepa dveře už byly otevřené a Marcus byl vevnitř.

Okamžitě jsem vběhnul do sklepa kde už stál Marcus.

Jen tam tak stál a zíral na Emily a nějakou krysu, která byla zhruba metr od ní.

Takže proto nejspíš křičela. Pomyslel jsem si a trochu se nad tím pousmál.

I když jsem nevěděl proč, tak mi to přišlo docela roztomilé.

Potom jsem si ale všimnul toho jejího zmateného výrazu.

Oba si nás i s Marcusem prohlížela a nejspíš přemýšlela, jestli už se zbláznila úplně nebo má jen vidiny.

Když jsem ji tam ale tak sledoval, ucítil jsem po chvilce na svém rameni něčí ruku, která mě začala táhnout dozadu.

Byl to Marcus, který mě během několika vteřin vytáhnul z toho sklepa a zavřel za sebou dveře nejspíš aby nás Emily neslyšela.

„Můžeš mi nějak vysvětlit proč držíš tu holku ve sklepě jako nějaký vrah?!?” Zašeptal naštvaně a začal mě táhnout po schodech nahoru.

Když jsme byli od sklepa už několik metrů začal po mně křičet.

„Po*ral ses?!? Ještě mi řekni že je to ta holka, která se nedávno ztratila a já tě fakt zabiju!!” Křičel po mně a tisknul mě ke zdi.

„Tak je nebo není?!” Zařval po chvilce znovu a já jen smutně sklopil hlavu a potom pokýval na znamení souhlasu.

„No to si ze mě děláš p*del, ne?!?” Vykřiknul a chytil mě ještě pevněji za límec mého trička.

Já jsem na něj jen upřel svoje oči a čekal co udělá dál.

„To na mě budeš jako jenom tak čumět?!? Nebo se mi to pokusíš třeba nějak vysvětlit ty idiote?!?” Řval po mně dál.

Mně se do očí už pomalu začaly hrnout slzy a já věděl, že mu to budu muset říct.

Nesnesl bych kdyby na mě bylo moje dvojče naštvané a navíc..

Na toto by se výmluva vymýšlela hodně těžko.

A tak jsem se zhluboka nadechnul a chystal se mu to vše říct.

Hello my bananas and pineapples!! ❤🍍🍌 Moc se omlouvám, protože jsem někomu v komentářích slíbila novou kapitolu už v pátek, ale jelikož jsem byla unavená tak vyšla až dnes. 😄 Ale tak snad vám to moc nevadí! ❤