Rozkaz zabít ❤🔪 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

18. 💕

Po chvilce jsem se nakonec tak nějak vzpamatoval a vydal se ze sklepa zpět do ložnice.

Tam jsem si jenom lehnul na postel a zasněně se díval na ten úžasný bílý strop.

Přemýšlel jsem nad hodně věcmi, ale hlavně nad ní.

Nemůžu to udělat.

Nezvládnu to.

Ještě nevím jak to vyřeším, ale v tomto mám jasno stoprocentně.

Nezvládnu ji zabít.

To radši zabiju sám sebe. Pomyslel jsem si a převalil se na bok a spokojeně zavřel oči.

Nechápal jsem proč ale byl jsem strašně unavený a tak mi nedělalo nějaký velký problém během několika minut usnout.

Když jsem se probudil, ospale jsem se posadil a protřel si oči.

Potom jsem se postavil a přešel k oknu z kterého když jsem se podíval ven, tak jsem zjistil, že je ještě tma.

Proto jsem si raději vzal mobil a podíval se na čas, který ukazoval 7:00 hodin ráno.

Bylo mi jasné, že jít znovu spát už nemá cenu a tak jsem se převléknul do nějakého čistého oblečení a hned nato mi zakručelo v břiše.

Můj kamarád má nejspíš hlad. Proběhlo mi hlavou a koutky rtů se mi roztáhly do malého úsměvu.

Vydal jsem se teda do kuchyně, kde jsem si udělal jedno z mála jídel, které jsem uměl a tím byla vajíčka na pánvičce se zeleninou.

K tomu jsem nakrájel nějaký chleba a když už jsem měl hotovo, zjistil jsem jednu věc.

Udělal jsem toho tolik, že bych to nikdy nemohl sníst sám a tak jsem vytáhnul ještě jeden talíř a na ten dal druhou porci.

Já jsem si s tou svou porcí sednul ke stolu a chtěl se pustit do jídla, ale potom mě něco napadlo.

Vzal jsem i tu druhou porci a vydal se s ní do sklepa.

Toto rozhodně dobrý nápad nebyl a já to moc dobře věděl, ale na druhou stranu...

Špatných nápadů už jsem v poslední době udělal docela dost.

A tím největším bylo políbit jí.

Šeptalo mi mé svědomí a já jen mlčel, protože bych mu musel jinak dát za pravdu.

Když jsem došel k těm mně už známým železným dveřím, odemknul jsem je a otevřel, což nebylo tak lehké, když jsem držel dva talíře s jídlem, ale já jsem to nějak zvládnul.

Vešel jsem dovnitř, ale hned nato jsem se zastavil.

Viděl jsem ji totiž ležet u stěny smotanou do malého klubíčka jak spinká.

Byla při tom tak roztomilá. Pomyslel jsem si a pousmál se nad tím.

Po několika minutách, kdy jsem tam jen tak stál a prohlížel si ji jsem se konečně odhodlal dojít až k ní.

Talíře jsem položil kousek ode mě a kleknul si před ni.

Opatrně jsem k ní natáhnul ruku a něžně ji pohladil po líčku.

Ona se jenom trochu zavrtěla, ale jinak spala dál.

Nedalo mi to a tak jsem jí tentokrát prsty přejel jemně po těch jejích dokonalých rtech.