Neber mi srdce! (FF Vadak - Vadim Tkačenko)

V knihovně

Před deseti lety:

Pohled Julie:

Se slzami v očích jsem ho pozorovala. ,,No tak. Julčo nebreč. Já se vrátím jo?" zeptá se a já kývnu. Otočila sem se na ostatní co se mi smáli. ,,Karle slib to!". ,,Slibuju" šeptne a klekne si ke mně. ,,Kam jedeš?" zeptám se smutně a on se jen usměje. ,,Nevím. Ale vrátím se pro tebe a půjdeme... Domů" řekne a já kývnu. Objala sem ho a za ním sem viděla jak nastupují další lidi. Viděla jsem jak se loučí se svojí sestrou. Karel se na mě s úsměvem podíval. ,,Už musím jít. V pokoji jsem ti nechal nějaké věci" pošeptá a já kývnu. 

Přítomnost:

,,Bacha!" křiknu, když kolem mě zase proletí míč. ,,Bacha!" napodobí mě všichni a dál dělají jako bych tu nebyla. Povzdechla sem si a s věcmi šla jinam. ,,Pojďte. Začíná hodina!". Jen sem se otočila a šla k velkým dveřím. Jakmile jsem vešla dovnitř lidi na mě koukali. Pfff. Až jim nevypadnou oči. I když... ,,Julčo!". Otočila sem se na osobu. Doběhla mě Síma a šla se mnou do třídy. ,,Hele slyšela si o tom, že kluci chcou pořádat oslavu?" zeptá se a já se na ni nechápavě podívám. ,,Děláš jako bych byla ve středu dění" odpovím sarkasticky a ona se zasměje. ,,Stejně... Tady? To sotva" dodám a ona nadzvedne obočí. ,,Už byli i ve městě" řekne a já se na ni otočím. ,,Blbost. Od cuď se nedostanou" odpovím a ona jen pokýve hlavou. ,,To by si se divila vzorňačko" řekne posměvačně a sedne si. Jakmile sem vešla vychovatelka zavřela jsem knížku a koukla na ni. ,,No pojďte hoši" řekne a do třídy se nahrne půlka kluků. Prokroužila jsem očima a zase otevřela knížku. Tohle bude dlouhá hodina. Od doby co odešla jedna vychovatelka museli kluky přesunout na několik hodin k nám. Všichni si posedali. Zase tu bylo rušno. Povzdechla sem si a pootočila se na ně. Nechápu jak někdo může být tak hloupý. Šťouchali do sebe. Pane bože! Individua. ,,Co pak? Něco si vadí Julino?" zeptá se a já ho jen ignoruju. Začal mě rejpat do zad. ,,Nech toho" šeptnu a on se zasměje. ,,Martine! Pojď sem!" křikne vychovatelka a on se zvedne. S úsměvem sem si dál četla. Musela sem se zasmát. Kluci mě jen pozorovali. 

Jakmile nás pustila, vyšla jsem ze třídy jako poslední. S knížkou v ruce a nosem v ní zabořeným jsem šla po schodech do pokoje. Jakmile se za mnou nahrnula spousta lidí, zrychlila jsem a kousek popoběhla. ,,Bude to skvělý! Hlavně musíme být zticha". Nenápadně jsem poslouchala. ,,Ona prej příjde i Andrea". ,,No to snad ne!". Už sem chtěla jít, ale naproti mě se objevili malý děcka. Jo. Malý děcka. Jsme všichni pohromadě. Všichni stejní. Nechtění. Bez rodiny. Domova. A budoucnosti. Běželi přímo naproti mě. Když jakoby mě pohltila vlna jsem se mezi nimi snažila proplíst. Ti dva co si povídali vylezli z poza rohu a pozorovali mě. Uskočila sem a odhrnula si vlasy z obličeje. ,,Klid. Je to jenom Julina" řekne a oba se zasmějou. Trapně jsem prošla kolem. Zabouchla sem se v pokoji. Šla jsem k oknu a koukla ven. Simona tam stála a bavila se s ostatníma. Nikdy jsem nechápala na co jí to je. Sedla sem si za stůl a z šuplíku vytáhla Karlův deník. Psal si deník od doby co jsme tu skončili. Pročítala jsem si ho každý den. Sama jsem přidávala zápisky. Slíbil, že se vrátí. Nevrátil. Natáhla jsem se pro tužku a otočila na novou stránku.

Až dnes jsem si uvědomila, jak se to vše pomíjivé. Za pár dní odjíždí další lidi a já pořád nevím proč. Ani nechci. Trápí mě, že ke mně nemůže být nikdo upřímný. Ani já sama k sobě. Mezitím co ostatní se baví a povídají si, já tu sedím sama. Proč? Nepotřebuju je. Nikoho z nich. Nevadí mi samota. Jenom mi vadí to ohlušující ticho. Proč nemůžu být víc jako Simona? Alespoň trošku. Dneska se má jít na další prohlídku. Už mi to připadá divný? Proč potřebují vědět každý týden kolik jsme přibrala? Nemocná nejsem. Na otázky mi neodpovídají. 

Vyrušilo mě klepání. Deník sem hodila do šuplíku a rychle se zvedla. Otevřela sem a akorát se Simona vrátila. ,,Jdeme?" zeptá se a já kývnu. Jen co sme vyšli za námi šli i kluci. Ani jedna nic neříkala. ,,O čem jste se bavili? Venku s ostatníma" dodám a ona pokrčí rameny. ,,O té nové vychovatelce co má přijít" odpoví a já kývnu. Jen co jsem přišli, věděla jsem, že budeme poslední. Simona si sedla a nechala mě jít první. Vešla jsem dovnitř a na lehátku seděl Vadim. Zaksichtili jsme se na sebe. Akorát si oblíkal triko. ,,Tak Julčo odlož si" řekne sestra a já kývnu. Nechápu co proti mně má. Sundala jsem si triko a položila ho na židli. On zatím slezl a šel ke mě. Postoupil ke mně blíž a povýšenecky se na mě podíval. Nenápadně jsem kolem něj prošla a loktem mu vrazila do žeber. Sykl a otočil se na mě. Sedla sem si na lehátko a akorát ke mě přišla sestra. Vzala mi ruku a začala měřit tep. ,,No na co čekáš? Běž Vadime" řekne lehce s vtipem a ukáže na dveře. Rychle odešel a bouchl dveřmi. Koukla jsem na ni, jak si zapisuje údaje. 

Odběhla jsem od stolu a s sebou si pobrala knížky. Sice po večerce nemáme vycházet, ale jsem tak trochu rebel. Ehm ne. Jenom už nemám co číst. Potichu jsem seběhla po schodech. Rozhlídla jsem se a dál pobíhala po spodním patře. Když jsem se ocitla před knihovnou natáhla jsem se po klice. Ty dveře jsou mega velký a hlavně těžký. Zapřela sem se a potichu je otevřela. Teda potichu. Spíš co nejpomaleji, aby moc nevrzali. Vešla jsem dovnitř a zase je zavřela. Rožla jsem jednu lampičku na stole a šla k velkým policím. 

Ze spánku na židli mě probudilo vrzání těch dveří. Rychle jsem se zvedla a se všemi vybranými knížkami, odběhla za police. Dovnitř někdo vešel. Slyšela jsem holčičí smích. Následně mlaskání. Dobře tohle asi nebude nějaká vychovatelka. Zacpala jsem si uši a snažila se nevnímat. Jen sem seděla a zemi a v hlavě si opakovala co jsem naposledy četla. 

Pohled Vadima:

Usmívala se na mě. Dal sem jí pusu a vysadil ji na ty stoly. Jen se zasmála a koukla na mě. ,,Miluju tě" šeptne a já se na ni děkovně podívám. ,,Já tebe taky" odpovím a ona se na mě usměje. Z ničeho nic jsme oba slyšeli velkou ránu. Lekla se a se strachem na mě koukla. ,,Běž" šeptnu a pomůžu jí otevřít dveře. Sám sem ještě neodešel. Šel jsem víc ke knížkám. Mírně se strachem jsem koukl za polici. Slyšel jsem pohyb. Šel jsem víc do zadu, kde už moc nedosvítila lampička. Naproti mě se objevila osoba. Křikl sem a pěstí se ohnal. ,,Au!" křikne někdo ze země. Chvíli jsem se bál, že je to nějaká vychovatelka. ,,Moc se omlouvám. Jste v pořádku?" zeptám se a zvednu ji. ,,Co? Ne! Vždyť jsi mě praštil ty debile!" odpoví naštvaně a já ji pustím. ,,Hej...". Táhl jsem ji do světla. Z nic se z vychovatelky stala Julie. ,,Co tady děláš? Ty mě šmíruješ?" zeptám se naštvaně a jdu k ní. ,,Ne!" odpoví naštvaně a drží se za ruku. ,,Ukaž" řeknu a ona sebou cukne. ,,Nech mě" odpoví a na chvíli odejde. Když se vrátila s knížkama ještě na mě koukla. 

Pohled Julie:

,,To co si viděla...". Nejistě na mě koukl. ,,Nic sem neviděla" odpovím naštvaně a on se na mě nechápavě podívá. ,,Vždyť jsi byla... A jo. Jasně" řekne a usměje se. Já, ale ne. Mračila jsem se na něj. Nadechoval se něco říct. ,,Běž spát" řeknu a naštvaně odejdu. Rychle jsem vyběhla schody a vešla do pokoje. Jak se mu může líbit Barbara? Nepochopím. Odložila jsem knížky na stůl a ještě koukla ven z okna. Další promarněný den tady. 

Tak a to je pro první díl zatím vše. Tak co? Čekáte od toho něco víc? Jste překvapení? Dejte mi vaše pocity vědět dolů.

Máte nějaký návrh? Na postavu? Situaci? Nebo prostě máte připomínku? Hoďte mi to dolů a společně budeme psát tenhle příběh. :)

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby