Neber mi srdce! (FF Vadak - Vadim Tkačenko)

Návrat

Pohled Vadima:

Četl jsem se a přitom jedl snídani. Vážně teď čtu? Šílený jak moc se nudím. Z dálky ke mně šel Martin. Odložil jsem knížku a on si akorát sedl. ,,Jsi snad chlapská verze Julie?" zeptá se pobaveně a já se na něj usměju. ,,Neee" řeknu nejistě, ale stejně moc dobře vím, že má pravdu. Napil se čaje a chvíli na mě koukal. ,,Myslíš někdy na Bar?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Někdy. Ty snad myslíš na Barbaru?" zeptám se a on se zasměje. ,,Ne. Myslím... Na všechny. Co s nimi asi je. Víš? Celkem mě vystrašila Julie. Všema těma řečma. Možná jsem i rád, že jsem tu s vámi" dodá spíš posměvačně a koukne na mě. Měl sem nutkání mu o něčem říct. Nadechoval sem se, ale pak jsem si to zase rozmyslel. Vždyť vůbec nic nevíme. Do dveří rychle vešla Julie. Oba jsme se na ni otočili. Šla rychle k práškům. Sukně po kolena jí vlála a stejně tak košile v ní zastrčená. Trošku si popoběhla a podrážkama zavrzala na podlahu. Drdol na hlavě se jí klinbal sem a tam. Vzala si prášky a do pusy si strčila koblihu. Musel sem se nad tím usmát. S plnýma rukama si ukousla z koblihy. Šla zase zpět ke dveřím. Zamávala na mě. Mávání jsem jí mírně oplatil. ,,Julie! Sedni si s jídlem!". Jen se zasmála a zase odešla. Martin se na mě pobaveně díval. Jen sem pokrčil rameny a vzal si zase knížku.

Pohled Julie:

Cupitala jsem si chodbou a snažila se, aby mi nic nespadlo. No, ale jasně, že spadlo. Sehla jsem se pro knížku a spadly mi další dvě. Dojedla jsem koblihu a sehla se pro ně. Prášky jsem schovala pod pás sukně a nerovnala se. Akorát se všichni nařítili do chodby. Z dálky na mě mával Vadim. Počkala jsem až mě dojde. ,,Viděl jsem tě. Co si čteš?" zeptá se nenuceně a já se na něj pobaveně kouknu. ,,O co ti jde?" zeptám se tiše a on se na mě usměje. ,,O nic. Martin si myslí, že čtu jednom kvůli tobě" odpoví a já se na něj kouknu. ,,No hele. Neříkej, že ti není divný, že jen co se začnete bavit on čte a ví kde je knihovna. Dva roky jsem si myslel, že je negramotný" dodá a já se zasměju. Z ničeho nic všichni utichli. Chodbou jsem slyšela pisklavý křik ředitelky. Oba ke mně víc postoupili. Vadim si stoupl za mě a Martin vedle. Nechápala jsem proč tu všichni stojíme. Jak šla, její podpatky se ozývaly chodbou, jakoby někdo narážel kladivem do zdi. ,,Co se to děje?" zeptá se se smíchem Martin a já pokrčím rameny. Ze schodů se přiřítily nějaký holky. Drkly do mě. Jen mi popadaly knížky. Ještě se tomu zasmály a postavily se na druhou stranu od nás. Klekla sem si a zase je začala sbírat. Martin si ke mně taky klekl a pomáhal mi. Jen sem se na něj děkovně podívala. 

Pohled Vadima:

Všichni utichli. Sám sem nevěřil, že ho vidím. Šel a nesl si tašku. Jakmile ji viděl ji nechal spadnout z ramene. Rozeběhl se ke mně. Z radosti? Tvářil se dost naštvaně. Ne tak ne. Z radosti rozhodně ne. Julie si stoupla a vzala si od Martina knížky. Všechno se to stalo tak rychle, že sám nechápu jak. Spadl jsem na zem a viděl jak Julii zase spadly knížky. Měla by si je dávat do nějaké tašky. Martin po něm skončil a Julie si ke mně klekla. Jak jsem ležel, krev stíkala na schody na , kterých jsem ještě před chvíli stál. Za Julii jsem viděla jak odvádí Dominika. 

Koukala na mě.Když jsem se chtěl zvednout přitlačila mě na lehátko. ,,Lež" řekne krátce a já jen protočím očima. ,,Můžeš mi alespoň podat tu knížku?" zeptám se a ona se zvedne. Začala ji hledat v tašce. Rychle sem si sedl a z nosu si vytáhl úplně krvavý kapesník. ,,Jakou?" zeptá se a dál hledá. Koukal jsem na ni. Rukávy měla od krve. Vstal sem a šel potichu k ní. ,,Tuhle" řeknu, když ji drží v ruce. Rychle se otočila a mírně mě flákla. ,,Máš ležet" řekne a jde si zase sednout k lehátku. Sedl jsem si na něj. Začala listovat v knížce. ,,Hele... Přestaňme dělat, že se nic nestalo. Zmlátil tě Dominik. Dominik! Chápe co to znamená?" zeptá se s úsměvem a já kývnu. ,,Tak zaprvé. Nikdo mě nezmlátil. Jen sem se nebránil...". Zasmála se s dál mě pozorovala. ,,A zadruhé. Vážně si myslíš, že nám cokoli řekne? Po tom co mě... Praštil" řeknu rychle a ona se usmívat přestane. ,,Asi máš pravdu". Teď mi je trochu líto, že jsem jí to zkazil. Přisunul sem se ke kraji. ,,Třeba se se mnou bavit bude" řeknu a ona zvedne hlavu.

,,Vypadni!" křikne ode dveří a já s nimi lomcuju. ,,Běž okamžitě pryč!" křikne a já dělám, že jsem odešel. Po chvíli jsem slyšel odemčení. Hned jsem vrazil dovnitř. Byl opřený o zeď. ,,Sakra" šeptne a koukne na mě. ,,Hele nezlobím se na tebe. Asi si měl důvod...". ,,Neměl jsem důvod tě praštit" řekne a založí si ruce. Jen sem se uchechtl a koukl na něj. Zase se tvářil dost naštvaně. Kousek jsem popošel a koukl na něj nechápavě. ,,Dobře. Je mi jedno, že si mě praštil. Ale proč jsi tady?" zeptám se a on se na mě prudce otočí. ,,Nevím! Prostě mi řekli ať se sbalím a dovezli mě zpět!" křikne a jde ke mně. ,,A teď běž nebo tě zase praštím" řekne naštvaně a já jdu k němu.

Pohled Julie:

Někdo zaklepal na dveře. Shodila jsem ze sebe deku a šla se tam podívat. Otevřela sem a dovnitř vešel Vadim s krvavým trikem. Měl zakloněnou hlavu. ,,Můžu?" zeptá se a já ho hned vedu dovnitř. Vyslíkl si triko a lehl si do postele. Podala jsem mu kapesníky a sedla si k němu. Kapky krve mu tekly i po krku. Natáhla jsem se pro další kapesníky a začala mu to utírat. ,,Neříkej mi, že tě zase praštil" řeknu lehce naštvaně a on kývne. ,,Vadime" šeptnu a on si sedne. Jen se usmál. ,,Jsem v pohodě" odpoví a koukne na mě. Zase mu to začalo týct. Klekla jsem si a o si zase lehl. ,,Máš to všude" řeknu tiše a on kývne. ,,Promiň. Nechtěl jsem ti zašpinit povlečení". ,,Beztak si chtěl" řeknu pobaveně a on si zase sedne. ,,Jo přesně to jsem chtěl" odpoví a oba se zasměje. Chvíli bylo ticho. ,,Vadime" řeknu se smíchem a on si zase lehne. ,,Sakra jak je to možný!". Začala jsem se smát. ,,Nesměj se. Až tě někdo zmlátí, tak se budu smát já" řekne a já se postavím. ,,Mě už někdo zmlátil. Tvoje krásná přítelkyně Barbara" dodám a donesu další kapesníky. 

Pohled Vadima:

,,Už ne přítelkyně" řeknu a dál koukám do stropu. Sedla si ke mně a vytáhla mi kapesník z nosu. ,,Promiň" šeptne a já se zasměju. ,,Je to za mnou" odpovím a ona mi podá další. Lehla si o kousek níž pode mě a taky koukala na strop. ,,Kde jsi ty nálepky sehnala?" zeptám se a ona se usměje. ,,Od Karla" odpoví a já zase pohled zvednu výš. Musel sem se nad tím usmát. Kéž by, aby i mně něco zbylo po sestře.

Tak a to je pro dnešek vše. Vím. Delší dobu nic nevyšlo. Mělo to své důvody... 

1. Jsem líná
2. To je vše...

Pokud máte nějaký ultra mega nápad hoďte mi ho dolů...

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby