Neber mi srdce! (FF Vadak - Vadim Tkačenko)

,,Kdo ti to udělal?"

Pohled Julie:

Do pokoje mi vlítla Simona. ,,Pojedu!" křikne a já se na ni nechápavě podívám. Nechápavě jsem se na ni podívala. ,,Hele přijď za hodinu a popovídáme si" řekne a znova si lehnu. ,,Ne! Já od cuď odjíždím! S ostatními!" křikne a já si sednu. ,,Cože?" zeptám se nechápavě a ona kývne. ,,Prostě konečně odjíždím! Otevřu si květinářství. Najdu si přítele. Budeme mít děti a já se o ně budu starat" řekne nadšeně a já jen pokývu hlavou. ,,Ale jak to můžeš...". ,,Prostě to vím" řekne tiše a usměje se. ,,Ale... Karel se nevrátil. Co když se ti něco stane. Vážně...". ,,Ano chci! Julie konečně chápeš? Zmizím od cuď a budu si žít po svém" řekne a rozmáchne rukama. ,,Víš co? Obleč se a půjdeme na snídani. Probereme to s ostatními" dodá a já se zvednu. 

Jen co jsem vešla do jídelny všude byl křik. Z úplně druhého konce na mě mávala Simona. Šla jsem si pro prášky a koukla na vychovatelku. Podala mi prášky a usmála se. Jen sem kývla a šla jsem k nim. Viděla jsem všechny jak do sebe rvou ty kvanta prášků. Nenápadně jsem se otočila.

Pohled Vadima:

Držel sem ji za ruku a povídal si s ostatníma. Rychle jsem koukl na Barbaru co jedla. Z ničeho nic začala Simona mávat. Hlavu jsem zvedl ke dveřím. Vešla Julie a nenápadně na ni mávla. Šla si pro prášky. Koukl jsem na ty svoje. Pustil sem Bar (zkratka pro Barbara) a natáhl se pro hrnek s čajem. Zapil jsem je a hrnek zase položil. Když šla k nám otočila se na ně. Prášky si schovala do obalu do kapesníků a napila se čaje. Sedla si vedle Simony a usmála se na ni. Podezíravě jsem na ni koukal. ,,Tak co těšíš se?" zeptá se Bar Simony a ona kývne.

Pohled Julie:

Koukala jsem na Barbaru. Po chvilce jsem si všimla, že na mě Vadim kouká. Zamračili jsme se na sebe. ,,Už přemýšlím kam se odstěhuju. Možná do Prahy. Ještě nevím" dodá a já nad tím protočím očima. Nechápu jak si toho všichni nemůžou všímat. Barbara se přestala smát a koukla na mě. ,,Pane bože Julčo. Co to máš na ruce?" zeptá se a já se na ni nechápavě kouknu. ,,Co?" zeptá se pobaveně a kouknu na ruku. Když jsem si všimla modráku stáhla jsme si rukáv a pokrčila rameny. Vadim se na mě vyděšeně podíval. ,,Bouchla jsem se" odpovím a ona kývne. ,,Měla by jsi to někomu říct" doléhá a já jen pokývu. ,,Je to v pohodě" odpovím a sklopím hlavu. 

Ani jsem neposlouchala o čem se baví. Jen sem přemýšlela nad Karlem. Proč se pro mě nevrátil? Už mě do tady nebavilo. Koukla jsem na kapsu, kde šly lehce vidět moje nesnědené prášky. Viděla jsem jak se k nám blíží vychovatelka co to kontroluje. ,,Vrátíš se za námi?" zeptá se Martin a Simona se zasměje. ,,Jasně. Vrátím se" dodá Simona a usměje se. ,,Ještě nikdo se nevrátil" řeknu celkem nahlas a všichni se utiší. Zvedla jsem hlavu a viděla jak na mě všichni koukají. ,,Jestli to chceš kazit, můžeš jít" řekne Simona naštvaně a já kývnu. ,,Díky bohu" řeknu a rychle se zvednu. Popoběhla jsem a otevřela dveře.

Pohled Simony:

Naštvaně jsem koukala na talíř. Že si s tím nedá pokoj. ,,Dobré ráno. Tak co? Všichni měli své vitamínky?" zeptá se a já zvednu hlavu. Jen jsem pokývala hlavou a koukla na ostatní. ,,Kam šla Julie?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Nemá dobrou náladu" odpovím a ona se pousměje. ,,A ona měla své léky?" zeptá se a všichni na sebe podíváme. ,,Nevšiml sem si" odpoví Martina  já kývnu. ,,Jo měla! Viděl jsem ji" dodá Vadim a Bar kývne. ,,Taky jsme ji viděla" dodá a kouknou na sebe. Vychovatelka se jen usmála a šla dál. ,,Vážně si ji viděl?" zeptám se a on kývne. ,,Jo" odpoví rychle a koukne na Barbaru. 

Pohled Julie:

Jakmile jsem došla do pokoje, zamčela jsem a otevřela skříň. Stoupla jsem si na židli a natáhla se pro krabičku. Vytáhla jsem ji a položila na stůl. Prohrabala jsem se věcmi od Karla a narazila na pytlíček plný prášků. Z kapsy jsem je vytáhla a nasypala dovnitř. Poměřila jsem si pytlík. Už bych ho měla jít někam schovat. Za tu dobu co jsme tady se to celkem nahromadilo. Schovala jsem ho do spodu tašky a krabici zase schovala. Už tolikrát jsem musela jít ty prášky vyhazovat. Dneska mě čeká les. Tam chodím asi nejčastěji. Nikdo si nevšimne. Snad. Oblíkla jsem se a vzala si tašku s eučením. Akorát jsem vyšla a dolů sebíhaly děcka. Šla jsem dolů do třídy. Jen co jsem vešla do místnosti Simona se na mě podívala. Hned šla za mnou. ,,Promiň. Už takhle mám nervy. Nemyslela jsem to tak" dodá a já mávnu rukou. ,,Neřeš moje poznámky" odpovím a ona se zasměje. Jen co jsem si sedla do třídy vyšla vychovatelka. 

Seděla jsem a čekala na prohlídku. Trochu jsem se bála co mi řeknou na ten monokl. Někdo si ke mě sedl. ,,Viděl jsem tě" řekne a já se na něj podívám. ,,A?" zeptám se a on se pousměje. ,,Jak si schováváš prášky do kapsy" řekne a ve mě strne. ,,Vadime...". ,,Nic nikomu neřeknu. Taky znáš pár mích tajemství" řekne tiše a já kývnu. ,,Ale dej si na mě bacha" dodá a rychle si stoupne. Odešel a mě úplně polil ten hnusný pocit. Mráz mi běhal po zádech jakoby na mě foukalo. ,,Julie pojď" řekne sestra akorát výjde Martin. Sundala jsem si triko a sedla si na lehátko. Přišla ke mě a hned mi chytla ruku. ,,Kdo ti to udělal?" zeptá se naštvaně a já pokývu hlavou. Nevyhrožoval mi Vadim? Co kdybych... Ne! Pak on by mohl taky. ,,Bouchla jsem se... o dveře" dodám a ona si mě měří. Mávla na další sestru, která donesla věci na odběr krve. 

Se zavázanou paží a náplastí jsem odcházela z ošetřovny. Po cestě jsem si to sundala. V pokoji jsem se na chvilku posadila a čekala až budu moct jít vyhodit ty prášky. Když jsme si byla jistá, že všichni spí oblíkla jsem si mikinu a šla před dveře. Slyšela jsem jak si někdo povídá. Proběhla jsem naším patrem a seběhla ke klukům. Od tam jsem slyšela smích. Nechala jsem to být a vylezla oknem v hale. Šla jsem podél zdi, aby si mě nikdo nevšiml. Kousek od cuď je i řeka. Jakmile jsem byla od oken vychovatelek mohla jsem jít normálně. Kéž bych tolik úsilí dávala do zjišťování toho co dělají s lidmi co od cuď odjedou, a ne na to abych vyhodila nějaký prášky. Možná všechny zajímá proč je nejím. Od toho co odjel Karel uplynulo deset let. A během těch deseti let se toho hodně změnilo. Nejprve to byly jenom vitamíny. Potom se to začalo dost navyšovat. Až se dostali a všelijaké doplňky. To já brát nebudu. Pět let si žiju podle sebe a je mi líp než všem ostatním. Vytáhla jsme pytlík a koukla na množství prášku. Začala jsem je odsypávat. Nemůžu je nechat na jednom místě. Kdyby je někdo našel asi by na mě přišli. ,,Teď buď potichu!". Leknutím jsme se otočila. Zastavila jsem se a viděla Barbaru jak někam jde s její kámoškou. Odhodila jsem pytlík co té řeky. Jen to žbluňklo. ,,Co tu děláš?" zeptá se pobaveně a já se na ni rychle otočím. ,,Kochám se přírodou a tichem. Vy?" zeptám se a obě se na sebe podívají. ,,Taky" odpoví s falešným úsměvem a já jen kývnu. ,,No tak já jdu spát. Dobrou" řeknu a rychlím jdu zpět. Ještě sem se na ně otočila. Odcházely. Vydechla jsem a šla do pokoje. Budu muset být víc opatrná. 

Tak a to je pro tuto část vše. trochu se to rozjíždí a nějak asi vím první zápletku. Co myslíte? Mám shipovat? Nebo to takhle nechat?

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby