Neber mi srdce! (FF Vadak - Vadim Tkačenko)

Útěk

Pohled Vadima:

Rychle jsem schoval batoh do skříně a šel ke dveřím. Otevřel jsem je a viděl naštvanýho Dolívku. ,,Nemáš být ve třídě?" zeptá se a já kývnu. ,,No teď už je pozdě" řekne a táhne mě dolů. Jen sem nad tím protočil očima. Zastavil se a já koukl na pár kluků. Martin na mě mávl z druhýho konce místnosti. ,,Hoši něco jsem říkal o kázni". Protočil jsem očima. Pavel se na mě podíval. ,,O co mu jde?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Léčí si na nás komplexy" odpovím a on se zasměje. Dolívka se na nás otočil. ,,Takže smích?" zeptá se a my se na sebe podíváme.

Pohled Julie:

Batoh jsem si dala k Vadimovi do skříně a šla za Láďou. Když jsem ho nenašla došlo mi, že mají být ve třídě. Seběhla jsem schody a proběhla chodbou. Jen jsem nakoukla do místnosti. Nikdo tam nebyl. Ani věci tu neměli. Zmateně jsem procházela šla ven. Pod stromem taky neseděli. Hele jako co je to za srandy? Já jsem úplně rozklepaná a oni si prostě zmizí? ,,Julie!". Hrozně jsem se lekla. Ona to ví? Ježiši. Pošle mě pryč hned. Otočila jsem se na ni. ,,Ano?" zeptám se tiše a ona mě táhne sebou. ,,Neslíbila si, že mi pomůžeš s těmi knížkami?" zeptá se a já kývnu. Ani nedokážu popsat jak se mi ulevilo. Vyvedla mě na patro. Šla jsem o kousek za ní. Procházely jsme kolem společenské místnosti. Slyšela jsem do tam hlasy. Nechala jsem ji jít dál. Otevřela jsem dveře. Dolívka tam naštvaně seděl a koukal na něj jak klikují. Všimla jsem si kluků. Hned se na mě otočil. ,,Co tu chceš?" zeptá se naštvaně a zvedne se. Nic jsem nestihla říct a on se ke mně natahoval. Za mnou se objevila ředitelka a položila mi ruce na ramena. Za ním už stál Vadim. 

Pohled Vadima:

Nechápavě na mě koukla. ,,Co se to tu děje?" zeptá se nechápavě a vejde dovnitř. Víc strčila Julii k Dolívkovi. Naštvaně se na ni zamračil. ,,Dejte si odchod" šeptnu a on se od ní odtáhne. Šel za ředitelkou. ,,Celý ráno vás hledám" řekne tiše a chytne mě za ruku. ,,Promiň, ale tohle vážně nebyl můj plán" šeptnu a ona se zasměje. ,,Kam tě vede?" zeptám se nejistě a ona na ni koukne. ,,Schovat starý knížky na půdu" šeptne a já se pousměju. ,,Mám tě přijít zachránit?" zeptám se a ona se na mě pobavě koukne. ,,Když do mě nikdo nestrčí" odpoví a koukne na ně. Jen jsem se zasmál. Chytl jsem ji kolem pasu. ,,Láďa je v knihovně" pošeptám a ona kývne. Koukla na mě. Dala mi rychlou pusu a pomalu se vyplížila. Mezitím co ředitelka nadávala Dolívkovi, já se vrátil k Martinovi. ,,Jde za ním?" zeptá se nenápadně a já jen kývnu. ,,Pavel vás pozoroval" šeptne pobaveně a já mávnu rukou. ,,Nechápu proč mu pořád ležím v hlavě" šeptnu na zpět a ředitelka se na nás otočí. ,,Hoši běžte. My si tu musíme popovídat o samotě" dodá a všichni se zvednou. Ve dveřích do mě Pavel vrazil. Já ho prostě nepochopím. 

Pohled Julie:

Před večeří jsem jen seděla u Vadima v posteli a snažila se na to nemyslet. Do dveří vešel rychle Kuba a sedl si vedle mě. Oba jsme byli zticha. ,,Juli?" zeptá se a já na něj kouknu. ,,Máš strach?" zeptá se a já kývnu. ,,Jo" odpovím prostě a on si sám pro sebe kývne. ,,Kde jsou? Vždyť jsme řekli ať si pohnou" řekne po chvilce a stoupne si. Viděla jsem jak se klepe. Stoupla jsem si a šla k němu. ,,Uklidni se. Tohle... Ještě nic není" odpovím a on kývne. ,,Já vím, ale jsem tu celý život. Jak to zvládnu, když neznám život venku jako ty?" zeptá se a já se zasměju. ,,Já? Byla bych radši kdybych si nic nepamatovala. Kvůli Karlovýmu deníku vím o mým životě než kdokoli tady. Myslíš, že chci ven? Od cuď kde je bezpečí. Nechci, ale vám to chci dopřát" šeptnu a on se na mě nechápavě podívá. ,,Ty nechceš?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Nechci odjet, ale utýct, když nevíme kam... Neřeš to. Jen se to ve mně pře" dodám rychle a on pokýve hlavou. ,,Jestli zůstaneš tak zůstanu s tebou. Vážně mám strach" šeptne a já ho obejmu. ,,Oni tři... Nás potřebují. Vadim mě a Láďa tebe. Zkusit to musíme a dokážeme jim, že nejsme plačky" řeknu a on se zasměje. Dovnitř vešli kluci. ,,Všichni jsou na večeři".

Pár minut zpět:

Pohled Vadima:

Nenápadně jsem otevřel dveře. Vešel jsem a ani nerožínal. Klíči ze stolu jsem odemkl první šuplík. Vytáhl jsem Juliinu složku a položil ji vedle sebe. Postupně jsem vytáhl složky i kluků. Nakonec jsem našel písmeno V a hledal sebe. Vzal jsem složku a šuplík zamkl. Na složku jsem chvíli koukal. Sedl jsem si na zem a otevřel ji. Hned jsem ji zavřel. Radši to vědět nechci. Nechci znát ty co mě sem dali. Rychle jsem vstal a vyběhl od ředitelky.

Všichni jsme s napětím stáli. ,,Běžte" šeptnu a kluci kývnou. Julie se na mě otočila. ,,Klid. Nic to není. Jen si uděláme menší procházku" dodám a ona se usměje. Otočil jsem ji a do batohu jí vložil složky. Kluci na mě blikli baterkou. ,,Jdeme?" zeptám se s úsměvem a ona kývne. Chytl jsem ji za ruku a vyhodil pojistky v celým patře. Ještě jsem se zastavil. ,,Jedna podmínka".

Pohled Martina:

Oba k nám přiběhli. Jen jsem otevřel dveře a rychle vyšel ven. V domě se zase rozsvítily světla. Kuba do mě drkl a já se rozeběhl. Všiml jsem si postavy. Otočil jsem se na ně. Ani jsem nedýchal. ,,Všechny tady nenávidím!". Jen jsem se skrčil. Vadim šel pomalu ke mně. ,,Kdo to je?" zeptá se a já ho utiším. ,,Dolívka" odpovím a on si lehne na zem. Kluci ho napodobili. Nemohl jsem se ano hnout. Otočil se na mě. Zahleděl se přímo mně nad hlavu. ,,Kdo tam je?" zeptá se a já strnu. ,,Martin lehni" šeptne Vadim a já sebou mrsknu o zem. ,,Běž" šeptne Láďa a my se zvedneme. 

Pohled Julie:

Byla jsem kousek od nich. Tohle asi nebylo v plánu. Kluci utíkali a ke mně přiběhl Vadim. ,,Lásko... Běž hned k ředitelce a strč složky co máš v batohu do správhných šuplíků. Vybal si věci a buď v pokoji" řekne rychle a já se na něj nechápavě kouknu. ,,Nevyšlo to. Dolívka za chvilku chytí kluky. Tebe chytit nesmí. Prosím věř mi. Příjdu za tebou do pokoje" dodá a utře mi slzu. ,,Nevyšlo to" šeptne znovu a dá mi pusu. Nechal tu svůj batoh. Hned jsem se otočila. 

Pohled Vadima:

Kluci se poschovávali. Fajn. Je to na mě. Schválně jsme běžel k němu blíž. Jakmile si mě všiml rozeběhl se za mnou. Skočil po mně a sundal mě k zemi. Párkrát mě praštil. ,,Co tady děláš?" zeptá se naštvaně a já ho ze sebe shodím. 

Pohled Martina:

Mluvili spolu. ,,Jdeme za ním" šeptnu a Kuba mě zastaví. ,,Vadim má plán. Musíme počkat až spolu odejdou" odpoví a já pokývu hlavou. Zvedl jsem se a on mě hned stáhl k zemi. ,,Dává čas Julii, aby vrátila složky" řekne a já si hned sednu. ,,Jaký složky?" zeptám se a Dolívka se otočí naším směrem. 

Pohled Vadima:

Dal mi pěstí a nechal mě spadnout na zem. ,,A kluku piš si, že tě trest nemine" řekne a zvedne mě. ,,I ty tvoje kamarádíčky" dodá a já se zastavím. ,,Vždyť tu nikdo není" šeptnu a on mě táhne do domu. ,,Ty si myslíš, že jsem si jí nevšiml? Nebo, že neumím počítat? Pět vás je ne?" zeptá se a já na něj kouknu. ,,Nikdo vám to neuvěří" řeknu a on mi zase jednu natáhne. ,,To už mi je jedno. Víš jak to funguje v armádě? Každý oslabení pomůže, aby se protivník vzdal" šeptne a zase mě zvedne. Hned mi bylo jasný co tím myslí. 

Tak a to je zase vše. Já vím. Není to to co jste čekali, a přesně to byl můj záměr. Už už si říkám, že to všechno ukončím, ale je asi brzo. Co myslíte?

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby

+

Objevila jsem můj starší příběh, co jsem psala asi rok zpět. Možná si ho někdo pamatujete. Chcete, abych ho zase dala veřejný a pokračovala v jeho psaní? Už se mi po něm stýská... :D