Neber mi srdce! (FF Vadak - Vadim Tkačenko)

I feel like loneliness

Pohled Julie:

Jen jsem koukala do stropu. Venku už svítalo. Nejsem připravená na další den. Víc jsem se přikryla a otočila se na bok. Je mi hrozně. Kdybych jí řekla o Karlovu deníku, možná by nemusela odjet. Všichni by nemuseli odjet. Přes zavřené oči se mi zase začaly drát slzy.

Probudilo mě bouchání na dveře. Pomalu jsem se zvedla a šla ke dveřím. ,,Můžeš mi vysvětlit kde jsi?" zeptá se sestra a táhne mě do ošetřovny. Nechápavě jsem na ni koukala. Donutila mě posadit se na lehátko. Druhá sestra Vadimovi zalepila rameno a otočila se na mě. ,,Kde jsi byla?" zeptá se a já si promnu oči. ,,Spala sem" odpovím a ona se natáhne pro injekci. ,,Počkat. Říkalo se jednou" řeknu a ona se na mě otočí. ,,Oba jste stejný. Vždyť to jsou jen vitamíny" dodá tiše a ta druhá mě chytne. Zase sem se posadila a koukla na ni. Bez nejmenšího náznaku mi rameno otřela a vrátila se. Lehce to štíplo. Ta druhá mi to zalepila a ještě mi podala prášky. Povzdechla sem si a slezla dolů. ,,Vadime! Prášky!"

Pohled Vadima:

Byl jsem hrozně unavený. Julie šla o pár kroků přede mnou. Po chvíli se na mě otočila. ,,Víš kdy máme být...". ,,Asi za hodinu" odpovím a ona kývne. Chvíli jsem šel za ní. ,,Taky je ti tak... špatně?" zeptá se a já ji dojdu. ,,Trochu" odpovím a ona se na mě otočí. Koukla na prášky v ruce. ,,Dej mi je a já se jich zbavím" řeknu a natáhnu k ní ruku. Kousek odstoupila. ,,Dobrý. Já asi... Je začnu brát" řekne a otevře dveře. Rychle je zavřela.

Pohled Julie:

Cestou do jídelny jsem nad tím musela přemýšlet. Jen co jsem vešla, jako tělo bez duše jsem koukala na falešné úsměvy. Ohlédla jsem na naše místo. Už tam seděli úplně jiný lidi. Proč tam sedí úplně jiný lidi? No protože ti vzali Simonu! Cítila jsem jak mi buší srdce. Vlasy jsem si strčila za ucho a cítila jak se mi klepe ruka. Vadim s Martinem stáli kousek ode mě. 

Pohled Vadima:

Pozorovali jsme ji. ,,Nechápu proč jsme se s ní nebavili" řeknu a on se na mě podívá. ,,Jasně" šeptnu a on se zasměje. Koukl jsem na ni. Z ničeho nic sebou mrskla o zem. Všichni kolem utichli. ,,Julčo!" křikne jedna z vychovatelek a běží k ní. Martin do mě vrazil a šel k ní. Rychle jsem šel za ním. Jen ležela na zemi. Trochu mě to vyděsilo. Může to mít z těch věcí co nám píchají? ,,Martine pomož mi". Sklonil se k ní. Odstrčil jsem ho a sám ji zvedl. 

Hladil jsem ji po vlasech a koukal na ni. ,,Nechápu jak se to mohlo stát" řekne za mnou a já se na ni otočím. ,,Já vím. Cpete do ní moc prášků" odpovím tiše a otočím se na ni. ,,Asi máš pravdu" řekne si spíš pro sebe a já kývnu. Vím, že mám pravdu. Jinak bych to taky neříkal. Vzpomněl jsem si na Barbaru. Co asi dělá? Je v pořádku? Chybí mi. I ostatní samozřejmě. Z naší party nás tu je dva a půl. Julie k nám moc netíhla. Znovu sem na ni koukl. ,,Asi by jsi měl jít do třídy". 

Až na prohlídce jsem zjístil, že je v pohodě. Nějak jsem se s ní chtěl pobavit o tomhle všem. I když není ještě brzo? Šel jsem chodbou a proplítal se mezi děckama. Ty se tak mají. Neřeší tyhle blbosti. Zaklepal jsem na dveře od jejího pokoje. Když se nic neozvalo sáhl jsem po klice. Otevřel jsem a vešel dovnitř. Vešel jsem dovnitř. Vypadalo to tady úplně jinak než u nás dole. Jako jo. Hodně času sem trávil u Bar, ale ta to měla hodně... podle svýho. Vypadalo to tady hezky. Útulně. Trošku jako u mě. Až na to, že já tam mám bordel. Jakmile jsem zjístil, že tu není otočil jsem se a zase vyšel ven. 

Pohled Julie:

Seděla jsem tam a nemyslela na nic. Tentokrát se mi v té hlavě nehonilo vůbec nic. Měla jsem být na pokoji, ale všichni se mě ptali jak mi je a takový blbosti. Jak by mi asi mohlo být? Nemám tu nikoho. Pomalu se začalo otvírat dveře. Lekla jsem se. Koukla sem na něj. ,,Ou. Jak ti je?" zeptá se Kuba a já se naštvaně zvednu. ,,Fajn" odpovím a odcházím. Tohle je k nesnesení. Vyšla jsem schody a viděla Vadima jak sedí před mým pokojem. Povzdechla jsem si a šla k němu. ,,Jestli se zeptáš jak mi je už s tebou nepromluvím" řeknu když se nadechuje. Jen vstal a kývl. Otevřela jsem dveře a on vešel. Otočila jsem se na něj. ,,Co chceš?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Popovídat si" odpoví a jde ke mně. Už mě to vytáčí! ,,Proč? Protože jsem tu na tebe zbyla? Protože tu není Barbara? Simona? Dominik? Hm?" zeptám se a on dost odměřeně couvne. ,,Ne" šeptne a já si založím ruce. ,,Tak proč? Protože jsem ti dala přečíst deník mého bráchy co mě tu nechal? Protože jsem ti řekla něco o mně?". ,,Ne" šeptne znovu a zvedne hlavu. ,,Protože mě chápeš. I když si nepříjemná" dodá a já si sednu. Začala mě bolet hlava. Hlavu jsem si dala do dlaní. ,,Vadime proč tu jsi?" zeptám se a on si ke mně přitáhne židli. ,,Protože mi rozumíš" odpoví a já se na něj kouknu. ,,Nechci aby to bylo jako nějaká ta trapná chvilka, ale potřebuju někoho kdo mi pomůže" dodá a já nad tím pokroutím pusu. Koukl na mě vážně smutně. Vždyť ani není tak hroznej. 

Pohled Vadima:

Chvíli byla zticha. ,,A o čem si chceš povídat?" zeptá se a já se na ni usměju. ,,Kolik, že ti je?" zeptám se a ona se na mě pobaveně podívá. ,,Vždyť víš" odpoví a já pokývu. ,,Nevím" oponuju a ona se usměje do deky. ,,Vadime" šeptne a já se zasměju. 

Dostali jsme se až do toho jak jsme se tu vzali. Z ničeho nic mi bylo smutno. ,,Pamatuješ si něco?" zeptám se a ona kývne. ,,Něco málo" odpoví a pokrčí rameny. Zvědavě jsem na ni koukl. Jen se zasmála. ,,Jsou to blbosti" odpoví a koukne na mě. ,,A ty?" zeptá se s úsměvem a jen pokývu. ,,Ani ťuk". Proč jí lžu? Bylo by to bolestivý. Po chvilce jsem na ni koukl. ,,Co budeme dělat?" zeptá se a já jen pokrčím rameny. ,,Co bysme mohli?" zeptám se stejně a ona se zvedne. Vyhnala mě ze židle. Stoupla si na ni a z horní poličky ve skříni vytáhla krabici. Sedla si ke mě na postel. S napětím jsem ji sledoval. Vytáhla ten deník. Jen na mě koukla. Oba sme se usmáli. Myslím, že s ní se asi teď budu bavit nejvíc. Přece jen... Utečeme.

Tak a to je vše. Dnes vyšel díl později, protože jsem ho musela ještě dopsat. Jinak jak se vám to zatím líbí? Dobrý? Ne? Nějaký nápad? Chrlte je na mě! 

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby