Neber mi srdce! (FF Vadak - Vadim Tkačenko)

Jedna polovina nestačí

Pohled Vadima:

Ani jsem nečekal, že by přišla. ,,Kde je Julie?" zeptá se Martin s úsměvem a sedne si naproti. Jo. Naposledy ráno na schodech. Vypadala tak... unaveně. Smutně. Naštvaně. Ale nemá proč. Já jsem tu ta oběť. Vážně to přehnala. A pak jsem tady já ten zlej. Aha. Jasně. Tohle jí nikdy neprominu. Jen jsem pokrčil rameny. ,,Taky jsem ji celý den neviděl" odpoví Kuba a já naštvaně hodím příbory. ,,Musíte o ní mluvit?" zeptám se naštvaně a oni se na sebe překvapeně podívají. ,,No jako když tu není. Neměli by jste ji pomlouvat" řeknu a pokrčím rameny. Láďa na mě koukl. ,,Nepomlouváme ji. Jen se tě ptáme kde je" odpoví a já pokrčím rameny. ,,Nevím. Celý den jsem ji neviděl" odpovím lhostejně a napiju se.

Ráno:

Pohled Julie:

Celou noc jsem nespala. Snažila jsem se najít nějakou věc. Nějakou zmínku o tom jak se od cuď dostat. Když už sem byla vážně unavená sedla jsem si do postele. Roztáhla jsem závěsy, aby se sem dostalo světlo. Vadim se na mě asi pořád zlobí. I když já se zlobím taky. Na chvilku jsme si lehla. I přes velkou únavu jsem nemohla spát. Z ničeho nic jsem si vzpomněla na to co včera řekl Dominik. "Co takhle na půdě?". Jako bych chytla druhý život jsem se zvedla. 

Když ředitelka odešla, nenápadně jsem se jí tam vloupala. Vím, kde ty klíče má. Rovnou jsem jí tam vrátila i papíry co jsem s sebou včera omylem vzala. Snažila jsem se je vrátit co nejlíp. Z ničeho nic se začaly otvírat dveře. ,,Paní ředitelko nemůžete jim říct ať nás nechají?". ,,Ale holky...". dveře se zase zavřely. Hned jsem vzala svazek klíčů a sundala z nich klíč od půdy. V tento moment jsem měla vážně nasráno. Okno bylo už otevřený, takže by jí to nemělo být nápadný. Sedla jsme si na parapet a zase seskočila dolů. Když mě nikdo nebrzdí je to horší. Kousek jsem poskočila když mě zabolel kotník. Kousek jsem popoběhla. Jo trochu bolí, ale nemůže to být nic hroznýho. Zase jsem vběhla dovnitř. Ze schodů šli právě lidi ze snídaně. Úplně nahoře se tyčilo pět hlav. Oční kontakt s Vadimem jsem hned přerušila a šla pryč. Vešla jsem do pokoje a sedla si na zem. Nenápadně jsem nakoukla z okna. Kluci si zrovna sedali pod strom.

Pohled Vadima:

Koukal jsem po oknech. ,,Uuuu!". Někdo po nás pokřikoval. Donutilo mě to k úsměvu. Tohle dělala Barbara. Ne! Oklepal jsem se a koukl Julii do okna. Záclony se začaly zatahovat, ale v okně ji nebylo vidět. Ona sedí na zemi, aby na mě nemusela koukat? Pff. Co si o sobě jako myslí?

Touhle dobou:

Pohled Julie:

Jakmile bylo celý patro prázdný mohla jsem jít na půdu. Naštěstí jsou všichni na večeři. Od kuď je vážně dlouhá cesta. Úplně jsme zapomněla kudy se tam jde. Po jednom vylekání, kdy kolem mě proběhla nějaká holka jsem byla víc opatrná. Po úzkých schodech jsem vyšla nahoru až k velkým dveřím. Byla tu zima. Jak? To vážně nechápu. Rožla jsem tady jedno světlo a v kapse našla klíč. Klíč jsem strčila do zámku. Nešlo otočit. S dveřmi jsem začala lomcovat. To si děláš srandu? Koukla jsem na znamení dveří. Šest? No vždyť to mám! Vytáhla jsem klíč. Jasně. Devět. Sedlasem si a hlavou praštila o dveře. Z ničeho nic jsem slyšela kroky. Vážně jsem se lekla. Dolívka vyšel až sem. Schovala jsem se za roh. Jen sem nakoukl a zkusil otevřít dveře. Sám pro sebe si kývl a zase sešel dolů. Jedno se mu musí nechat. Ve své práci je vážně pečlivý. ,,Neběhej!". Teď jsem si byla jistá, že už je dole. Rychle jsem vyběhla a seběhla schody. Z ničeho nic se za rohem objevila nějaká holka. Vrazila jsem do ní. Obě jsme spadly. Dolívka se na mě otočil. Natáhla jsem se po klíči a rychle se zvedla. ,,Julie!" křikne a jde za mnou. Vážně už zná moje jméno? Rychle jsem šla dál. Prostě dělej, že ho nesly... ,,Julie!" zařve až se musely otřást zdi. Jen jsme šla prostě dál. Už vím! Prostě půjdu za ředitelkou, že jsem našla "nějaký" klíč. Nemělo by to být nápadný. Jakmile jsem zahla za roh. Rozeběhla jsem se. Otočila jsem se. Třeba už mě přestal sledovat. Z ničeho nic jsem slyšela hrozný rány na schodech. Ne tak ne. Ať jsou v jídelně prosím. Zastavila jsem se a snažila se rozdýchat. ,,A mám tě ty potvoro mrňavá" řekne si spíš pro sebe a chytne mě za paži. Rozkopl dveře. Všichni se na nás otočili. 

Pohled Vadima:

Všech pět si nás stouplo. Julie kulhala a snažila se stačit jeho dvoukilometrovým krokům. Zastavil se s ní před ředitelkou a něco jí říkal. Julie se k ní natáhla a něco jí podala. Hned jsem šel k nim. ,,Dobrý den" řeknu a stoupnu si k ní. Ani se na mě nepodívala. ,,Tenhle v tom určitě jede tady" řekne naštvaně Dolívka a ukáže na mě. Nechápavě jsem se na něj podíval. ,,Julie?" zeptá se ředitelka a ona kývne. ,,Ne. Ten klíč jsem prostě našla na zemi. Chtěla jsem vám ho donýst a on mě začal nahánět" odpoví a on se na ni výhružně podívá. ,,Stačí. Nechte ji laskavě" řeknu a strhnu mu ruku z její paže. Julie ke mně postoupila. ,,Děkuji. Jsi moc hodná" řekne k ní a Dolívka se na ni naštvaně podívá. ,,Jak jí můžete poděkovat? Vždyť mají něco jasně v plánu". ,,Já svým dětem věřím. Navíc Julinka je moc hodná holka. Ona by nedělala nějakou špatnost. Vidíte? Napravila nám Vadima a kluky. Nemůže v sobě mít nic špatného. Prosím... Nechte je. Jsou to hodně děti" dodá a koukne na nás s úsměvem. Julie mě napravila? Mírně jsem se pousmál. Julie si pošlápla. ,,Co pak?" zeptá se tiše a ona mávne rukou. ,,Nic to není. Tak já půjdu spát. Děkuju" řekne a já ji zastavím. ,,Vadime na ošetřovnu. Pomož jí a vy si sedněte a navečeřte se" dodá k Dolívkovi přísně a on se na nás ještě otočí.

Pohled Julie:

,,Je to jen otok. Špatně jsi došlápla? Nebo spadla?" zeptá se a já kývnu. ,,Jen jsem... Šla moc rychle" odpovím a ona se lišácky usměje. ,,Myslíš běžela?" zeptá se a já kývnu. ,,Jasně... No můžeš jít. Hezky se o ni staráš" řekne mile k Vadimovi a já kývnu. ,,Jasně" šeptnu a on se ožene rukou. Trochu jsem zakopla. ,,Dávej bacha. Nebo si ještě něco uděláš" řekne sestra a já kývnu. Vyšla jsem ze dveří. Rychle mě došel. ,,Kde jsi našla ten klíč?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Na zemi" odpovím a on mi otevře dveře. ,,To určitě. Jak sis mohla něco udělat s nohou?". Spíš jen přemýšlí nahlas. Sedla jsem si na stůl. Šel ke mně. ,,Byla jsi u ředitelky" řekne a já pokrčím rameny. ,,Možná" odpovím a on se opře o stůl. ,,Nechci si promluvit?" zeptá se a koukne na mě. ,,Ani ne. Vše jsme si řekli včera" odpovím a on se na mě překvapeně podívá. ,,To myslíš vážně? Chceš to zahodit jenom kvůli včerejší hádce? To nebyla ani hádka. Jen jsme si vyměnili názory" dodá a já kývnu. ,,Jo a to mi stačilo. My spolu být nemůžeme" řeknu tiše a on se ke mě skloní. ,,To nemyslíš vážně, že ne? Juli? Ne". ,,To rozhodnutí nestojí na tobě" řeknu a on pokýve hlavou. ,,Ale jo stojí. Z poloviny. No a já chci být s tebou" řekne a já kývnu. ,,Ještě já nechci". 

Pohled Vadima:

,,Chtěl jsem na tebe být naštvaný, ale já ani nemůžu, když mi děláš tohle. Juli. Co pak už mě nemáš ráda?" zeptám se a ona jen kouká do země. ,,Prosím rozmysli si to". Zvedl jsem ji hlavu. Zase ji sklonila. Ještě jsem jí dal pusu. Kousek se odtáhla. Natáhl jsem se ještě pro jednu. ,,Já už jsem si to rozmyslela" odpoví a kousek uhne. Jak zareagovat? ,,Mám brečet? Mám křičet? Mám se smát? Julie co po mě chceš? Miluju tě. Nic víc už nemůžu" odpovím a kousek k ní popojdu. Oběma rukama jsem ji pohladil po ramenou. ,,Nechci abys brečel...". ,,Nedáváš mi jinou možnost. Vidíš už brečím. Právě tohle jsem nechtěl. Po malé hádce se vždycky všechno pokazí. Proč mi to děláš? Tak mi alespoň důvod!" křiknu a ona se trochu zamračí. Fajn. Už brečím, řvu, ale pořád se nesměju. ,,Já nevím" odpoví a já se ni nechápavě kouknu. Začal jsem se smát. Fajn a je to tady. ,,Ty nevíš? Tak proč mě ničíš?" zeptám se a ona je až moc dlouho zticha. ,,Dobře. Tak jak chceš. Zase budeme ti, co se nemají rádi. Rozdělíme si kámoše... Já chci Martina a Láďu" dodám a ona na mě nechápavě koukne. Jen se nadechla. Já to, ale slyšet nechci. Už nechci slyšet ani jedno slovo z té její prolhané pusy. ,,Příště radši šetři se slovem "miluju tě", protože se do tebe pak všichni až moc rychle zamilujou. A neuvědomí si jaká jsi" řeknu tiše a ona se na mě se slzami v očích koukne. Šel jsem ke dveřím a silou s nimi bouchl. Vynořil se tu Dolívka. ,,Večerka. Už se k ní nevracej" řekne a já kývnu. ,,Už nevrátím".

Tak a tohle je další díl. Jako je to náhrada za ten včerejší co jsem nestihla vydat. Tak snad se vám líbí. Já vím... Smutný, ale zatím to neplánuju měnit, snad ani v příštím díle. Možná za dva díly... :D 

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby