Neber mi srdce! (FF Vadak - Vadim Tkačenko)

Zrůdy!

Pohled Julie:

Obloha se začínala zatahovat a přímo nad domem byl velký šedý mrak. Založila jsem si ruce a hřála si je. Koukala jsem na kluky jak nakládají tašky a kufry. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Ano věděla jsem to pěkně dlouho, ale proč by se jich zbavovali? Děcka v dvojřadě napjatě čekaly, co se bude dít. Ani jedno z nich vůbec nic neřeklo. Až mě to děsilo. Kolik jim mohlo být? Když jsem viděla jak nějaká holka brečí kousek jsem k ní popošla. ,,Co se stalo?" zeptám se a ona ke mně vzhlédne. ,,Nemám svoji kravičku" odpoví a já si k ní kleknu. ,,V jakém pokoji bydlíš?" zeptám se a ona se zamyslí. ,,3B" odpoví a já kývnu. Zvedla jsem se a vešla dovnitř. Bez děckýho smíchu to tu nebude ono. Samozřejmě, že neodjíždí všichni, ale bude tu hned o něco víc pusto. Vešla jsem do pokoje a zvedla toho plyšáka. Jak jsem se vracela ředitelka akorát šla ven. Seběhla jsem schody a vyběhla ven. Pomalu už se skládali do aut. 

Pohled Vadima:

Bylo mi z toho špatně. Pomáhám tady té společnosti, co mi zničila život. Julie sem běžela. Pavel nastavil ruku. Dřív než stihla zastavit se o ni praštila a spadla na zem. ,,Pavle!" křiknu a jdu rychle k ní. Sama se zvedla a koukla na něj. ,,Promiň" šeptne a otočí se na mě. ,,Vážně chceš dělat scénu?" zeptá se a já pokývu. ,,Ne. Stačí ti pohrozit" odpovím a nenápadně mu pěst narvu do břicha. Vydechl a klekl si k zemi. Julie něco podávala do auta. Hned k ní šla ředitelka. Radši jsem tam došel. ,,Julie!" jekne a ona se praští hlavou. ,,Co je?" zeptá se a vyleze. Stoupl jsem si za ni. ,,Jen jsem jí podávala plyšáka" dodá a ředitelka se usměje. ,,Jasně. Pardon" řekne mile a koukne na mě. Julie se na mě otočila. ,,Nemusíš mě pořád hlídat". Jen jsem se na ni nechápavě koukl. ,,Já tě pořád nehlídám" odpovím a ona se zasměje. ,,Pavel...". ,,Nechci, aby ti ublížil" odpovím a ona si povzdechne ,,Teďka...". ,,Kdyby jsi měla problém, tak abych to zakecal" dodám a pokrčím rameny. ,,Až moc mě utiskuješ. Jsi jako kačena, co si hlídá svoje malý". Založil jsme si ruce. ,,To není pravda" odpovím a ona nadzvedne obočí. ,,Divila bych se kdyby to zapřel i jeden z kluků" řekne spíš naštvaně a já na ni nechápavě koukám. ,,Juli... Co ti je?" zeptám se a ona jen uraženě odejde. Pavel seděl na schodech a povídal si s Šimonem. Julie se u něj zastavila. Jen jsem pokýval hlavou.

Pohled Julie:

Já mu dám. Dělá jako kdybych se neuměla bránit. Nohou jsem ho rejpla. Svalil se ze dvou schodů. Šimon se na mě podíval. ,,Moc nečum" odpovím naštvaně a jdu dovnitř. Proč se takhle chovám? Vadim je na mě hodný. Pavel je debil. Nedivím se mu, ale někdy je toho prostě moc. Přese mě si léčí komplexy. Bouchla jsem dveřmi. Na okně se začínalo objevovat víc kapek. Otevřela jsem šuplík a vytáhla deník Vadimové sestry. 

Pohled Vadima:

Hrozně jsem se nudil. Ředitelka nám ve třídě pustila nějaký francouzký dokument. ,,Hele nevíš, kdy odjedou i ti, u kterých našli ty věci?" zeptá se tiše Martin a já pokrčím rameny. ,,Možná za týden" odpovím a on jen kývne. ,,Proč?" zeptám se po chvilce a on pokrčí rameny. Ředitelka vypla film a koukla na nás. ,,Čekala jsem, že váš příjde víc" řekne pobaveně a sbalí si věci. Všichni jsme se zvedli a odešli. Já třeba čekal, že příjde Julie, ale ta je zřejmě uražená. ,,Myslíš si, že jsem ochranářský?" zeptám se a Kuba ke mně přiběhne. ,,Jako medvědice" odpoví a já se na něj pobaveně kouknu. ,,Já bych řekl, že spíš jako slepice". Otočil jsem se na Láďu. Jen se zasmál. Protočil jsme nad tím očima. ,,Proč se ptáš?" zeptá se Kuba a já se otočím. Šel jsem pozadu. ,,Julie mi to dneska vyčetla" odpovím a oni se na sebe podívají. ,,Čekal jsem to dřív" odpoví prostě Láďa a pokrčí rameny. Do někoho jsem narazil. Otočil jsem se. ,,Debile" řekne a zvedne si věci. ,,Tak máš uhnout" odpovím a on se zasměje. ,,Ještě budeš litovat". Jen jsem se zasmál. ,,Už se bojím!" křiknu a on se na nás ještě otočí. ,,Na to jak se všeho bojíš si dost koleduješ" řekne Martin a já pokrčím rameny. ,,Já se... Nebojím".

Pohled Julie:

Jen jsem seděla a koukala ven z okna do tmy. Po dočtení toho deníku mi šel mráz po zádech. Z ničeho nic mi začaly padat slzy. Jestli si ho Vadim četl každý den muselo to na něm zanechat vážný problém. Utřela jsem si slzy a slezla z parapetu. Vzala jsem deník. Otevřela jsem dveře a šla k němu do pokoje. Bez klepání jsem vešla dovnitř. Měl tu rozsvícenou lampičku. Otočila jsem se a šla rychle do knihovny. Vrazila jsem dovnitř. Vadim akorát vykoukl. Slezl z židle a šel ke mně. ,,Čau" řekne a já se na něj překvapeně kouknu. ,,Vadime" šeptnu a chci ho obejmout. ,,Jak je?" zeptá se a jde si pro knížky. Jen jsem na něj překvapeně koukala. ,,Normálně jsem nenašel tu knížku, o které jsem ti říkal. Myslíš, že tu čte ještě někdo jiný?" zeptá se a projde kolem mě. Co se právě stalo? Šla jsem za ním. Utřela jsem si slzy co mi ještě stekly po tváři. Otočil se na mě. ,,Co je?" zeptá se s úsměvem na tváři a mně zase steče slza. ,,Ty mě trestáš za to, co jsem ti řekla že jo?" zeptám se a on pokrčí rameny. ,,Ne" odpoví prostě a vejde do pokoje. Vešla jsem za ním. ,,Víš Julie rád bych byl teď sám". Dotčeně jsem se na něj koukla. ,,Jestli si myslíš, že jsem to nepochopila, tak se pleteš. Já to chápu! Jsi naštvaný" dodám a on jde ke mně. ,,Nejsem" odpoví a pokrčí rameny. Jasně. Používá moji taktiku. 

Pohled Vadima:

Hrozně těžko jsem ji nechával za sebou. Radši sem na ni ani nekoukal. Hned by mi jí bylo líto. Ale to, co řekla, je sice pravda, ale nemusela to říct tak hnusně. Otočil jsem se na ni. Koukala na mě a tekly jí slzy. ,,No tak fajn. Jo" řeknu a založím si ruce. ,,Promiň". Jen jsem kývl. ,,Máš pravdu. I kluci si to myslí. Ale já to mám prostě tak v sobě" řeknu a jdi k ní. Objal jsem ji. ,,Ani nevíš jak bylo těžký tě ignorovat" řeknu a mírně se zasměju. Ona ale nic. Odtáhl jsem ji od sebe. ,,Co se stalo?" zeptám se a ona mi podá deník. Jen jsem na něj koukal. ,,Už jsi ho dočetla co?" zeptám se a usměju se na ni. ,,Je mi to hrozně líto" odpoví a utře si slzy. ,,Hele. Už se to stalo. Nijak to neovlivním" dodám a ona pokýve. Objala mě. Ji to vzalo víc jak mě. I když...

Pohled Julie:

Koukla jsem na něj. Utřel si slzy a sedl si na postel. ,,Pamatuju si na den, kdy nás sem přivezli. Pamatuju si ho jen díky sestřině zápisu. Všechny její pocity sem si až moc přivlastnil. Ale Julie... Moji rodiče jsou zlý lidi. Kdyby ne tak tu nejsem" dodá a já se na něj podívám. ,,Nechovej k nim zášť. Nedělej to co já" odpovím a on na mě hrozně smutně koukne. ,,Deník Karla jsem četl. Není tam...". Z kapsy jsem vytáhla stránku. ,,Vytrhla jsem ji" řeknu a podám mu ji. Po chvilce se na mě podíval. ,,Moje máma byla alkoholička a děvka. Táta se s ní chtěl rozvést a ona nás vyhrála u soudu. Prej "Aby nás neodtrhávali od matky". Po pár týdnech nás odvedla do děcáku, od kuď nás odvezli sem. Ani nevím jestli se po nás táta ptal, ale... Jsem tady takže asi ne" dodám a on pokýve hlavou. ,,Ale podle toho, co píše tvoje sestra, tvoji rodiče byli hodní lidi" dodám a on kývne. Objala jsem ho. ,,Muselo to hodně bolet a asi ještě bolí, ale... Vlastně ani nevím, proč jsem za tebou chodila, když je to spíš můj problém. Zbytečně jsem tě vydeptala" dodám a vstanu. ,,Nevydeptala. Pomohlo mi to. Slyšet, že nejsou zrůdy, co nemají rádi svoje děti" odpoví a usměje se. ,,Hele... Kdyby jsme tu nebyli tak se nepotkáme. A co víš? Třeba se něco pokazí a my se vrátíme domů".

Tak a to je vše. V dalším díle nastane rozuzlení. Jste ready?

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby