Neber mi srdce! (FF Vadak - Vadim Tkačenko)

Shledání

Pohled Julie:

Probudilo mě zastavení. Ani nevím jak dlouho jsme jeli, ale být venku je skvělý pocit. Ovšem na druhé straně stojí to, že nemám tušení, co se dějebě s. Pohlédla jsem z okna. Kapky na něm pomalu stékaly dolů. Pořád jsem koukala po holkách. Rozsvítilo se tu světýlko. Viděla jsem jak jsou všechny ubrečené a hlavně unavené. ,,Co budeme dělat?" zeptá se jedna a já se na ně otočím. Z ničeho nic se auto odemklo. Aniž bych stihla zareagovat mě dotyčný držel a táhl pryč. Jasně, že jsem se snažila dostat pryč, ale jsem vážně unavená. ,,Pomoc!". Nikdo nic. Lidi v autech na mě jen koukali. Nemohla jsem najít Vadima. Ani jednoho z kluků.

Pět minut zpět:

Pohled Vadima:

Vzali nám všechny věci a odvedli do nějakých místností. To všechno se stane, když jsi na seznamu? Nebo je to jen nějaká blbá hra? Kluky jsem naposledy viděl v autě. Tam jsme ještě plánovali jak utečeme a teď? Jen sem seděl v rohu místnosti a brečel si do ruk. Julie je třeba... Není! Porozhlédl jsem se tu. Prostě obyčejný pokoj. Připadal jsem si jako prase na porážku. Slyšel jsem hrozný křik. Zvedl jsem se a rychle šel ke dveřím. ,,Nechci! Nechci!". Začal jsem na ty dveře bouchat. Vážně mi šel mráz po zádech. Když už se nic neozvalo znervozněl jsem. Rychle jsem popoběhl k oknu. 

Pořád jsem koukal na auto, co přijelo jako poslední. Zase se rožly ty obrovský reflektory. Ani jsem nedýchal. Okno jsem se snažil otevřít. I kdyby se mi to povedlo přes ty mříže se stejně nedostanu. K autu šla skupina chlapů. Všichni byli oblečení ve stejným oblečení. To jsme u nějaké sekty. Aniž bych to čekal auto otevřeli a vytáhli první z holek. Jakmile jsem viděl tu mikinu přestalo mi být srdce. Pak zase poskočilo, když jsem si uvědomil, že jí nic není. Cukala sebou a snažila se od něj dostat. Začal jsem klepat na okno. Z ničeho nic se rozbilo.

Pohled Julie:

Slyšela jsem rozbití něčeho skleněnýho. Ten chlap zpozorněl a já se mu vysmekla. Rozeběhla jsem se od něj co nejdál. ,,Chyťte ji!". Otočila jsem se a viděla jak táhnou ostatní. Kousek jsem popoběhla a ten jeden se na mě překvapeně podíval. Prostě jsem zvedla ruce a šla k nim. ,,Julie! Julie!". Otočila jsem se. Nemohla jsem ho nikde najít. Jen co jsem se otočila mě úplně vyplo. 

Probudila jsem se a venku bylo úplně bílo. S bolestí hlavy jsem se zvedla a šla k oknu. Byly tu mříže. Budova byla do tvaru U. Koukla jsem na obě strany. ,,Žádám naše nové přátele, jenž byli přivezeni včera v noci, aby si oblékli oblečení, co mají připravené na židli a o půl deváté byli připraveni na snídani". Jen sem poslouchala hlas. Až po chvíli prozkoumávání pokoje jsem si všimla reproduktoru nad dveřmi. To jsme ve vězení?

Mezitím:

Pohled Vadima:

Seděl jsem na posteli a pozoroval oblečení. Po mým včerejším výkonu mě přesunuli úplně na druhou stranu. Snažil jsem se něco zjistit. Vždycky mi odpověděli stejně. "Zítra se vše dozvíš". Jako na protest jsem zůstal v oblečení, v kterým jsem přijel. Jakmile se odemkly dveře jen jsem uraženě koukal na osobu. ,,Nejsi převlíklej" řekne a já kývnu. ,,Neobleču si to, dokuď se nedozvím víc. A pokuď si jdeme pro moje ledviny taky nic nebude" odpovím a on zamkne zevnitř. ,,Kluku nejde o to, co chceš ty. Chápeš? Tady nemáš moc a dokuď se nepřevlečeš nikam nejdeš. Tak být tebou tak se převlíknu nebo to s tvými kamarády dopadne špatně" dodá a já se na něj podívá. ,,Jak o nic víte?" zeptám se a on se zasměje. ,,Tak za prvé, každý má kámoše a za druhé jsme vás lovili asi půl hodiny. Na vás se zapomenout nedá". 

Vedl mě dlouhou chodbou. Nedůvěřivě jsem se na něj ohlížel. ,,Běž" šeptne a já se zase otočím dopředu. Slyšel jsem hlasy. Už nadšeně jsem zrychlil. Otevřel jsem dveře a na všechny koukl. Martin na mě začal mávat. Hned jsem k nim doběhl. Vstali a šli mi naproti. Už sem je chtěl obejmout. ,,Jsme chlapi" řekne Láďa a já kývnu. Nakonec jsem je objal. Všichni se zasmáli. ,,Kde je Julie?" zeptám se s úsměvem a oni se na sebe podívají. ,,Ona není s tebou?" zeptá se Kuba a já pokývu. 

Pohled Julie:

Když pro mě přišel nějaký chlap vstala jsem a on ukázal do chodby. Beze slova jsem vyšla a otočila se na něj. Když zavíral dveře kousek jsem popošla. ,,Nemusíte se bát" řekne a rukou mě tlačí dál. ,,Hele jestli chcete moje plíce dám vám je, jenom chci vidět svoje přátele" dodám a on se zasměje. ,,Nikdo nechce vaše plíce" odpoví a já kývnu. ,,Jasně" šeptnu a on otevře dveře. Všichni se na mě otočili. Hned jsem zařvala a běžela k Vadimovi. Skočila jsem na něj. Jen se zasmál. ,,Julie konečně" šeptne a já kývnu. Hned mi dal pusu. Jen sem se zasmála. ,,Nechci rušit, ale všichni koukají" řekne Martin a já se na něj kouknu. Přelezla jsem Vadima a on mě doslova předal Martinovi. Taky jsem ho objala. ,,To tě pěkně zřídili" řekne Kuba a já mávnu rukou. ,,Včera jsem...". ,,Jo. My to viděli" odpoví Láďa a pobaveně se na mě podívá. Vadim mě ještě objal. ,,Lásko hrozně jsem se bála" šeptnu a on kývne. ,,Dobře. Tak jsme tu všichni". Oba jsme se otočili na nějakou ženskou. Šla kousek za stoly a stoupla si k těm dveřím. ,,Laskavě nám vysvětlete, co se děje!" křikne někdo a Martin kývne. ,,Chápu, že jste rozrušení, vyděšení a nechápete co se děje, ale ujišťuji vás, že to vše dáme do pořádku" řekne a koukne na nás. ,,Budu mluvit všemi lidmi, co spolupracovali na vaší přepravě sem. Právě se nacházíte kousek od hlavního města Prahy. My jsme organizace pro ochranu dětí. Jsme si vědomi, že ne všichni jste ještě děti. No a my jsme vám přišli vrátit životy". Oba jsme se na sebe podívali. ,,Asi nikdy bychom vás nenašli bez pomoci zde slečny Vrátilové". 

Tak a to je pro dnešek vše. Dlouho nic nevyšlo, protože přijímačky. Jinak kdo dělal tak ví... :D

Snad se nezlobíte, že je to takový hektický, ale musím se do toho příběhu zase nějak dostat.

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby