Neber mi srdce! (FF Vadak - Vadim Tkačenko)

Dětský domov

Pohled Julie:

Dlouho bylo ticho. ,,Nyní přichází trochu nepříjemná část pro některé z vás. Poprosím všechny komu není a nebo je osmnáct". Kluci se na mě podívali. ,,Juli nikam tě nepustím" řekne Vadim a chytne mě za ruku. Jen sem koukala před sebe. Všichni se oddělili na dvě strany. Začínaly i týct slzy. ,,Julie nic to není. Určitě si to jen prověří a zase se k nám vrátíš. Víc co? My si pro tebe příjdeme" dodá Láďa a já kývnu. ,,Tak běž" řekne tiše Kuba a usměje se. Popošla jsem k nim. Vadim se na mě podíval. Nechápavě se na ně otočil. ,,Tak. Je vás tu padesát?" zeptá se spíš pro sebe a spočítá si nás. ,,Dobře mezitím, co si budeme povídat s vašimi přáteli vás přemístíme do vedlejší místnosti" řekne a koukne na mě. Sklonila jsem hlavu. Jako stádo oveček jsme prošli dveřmi které se za námi hned zamčely. 

Pohled Vadima:

,,Prosím a vy se usaďte. Chápeme, že jste rozrušení a nevíte co se děje. Od toho jsme tu já, abych vám vše objasnil. Takže prosím během toho, co vám budu povídat bych od vás požadoval největší ticho jaké jen jde" řekne a koukne na kluky, co si povídali. ,,Dobře. Takže se představím. Jmenuju se Dan Moudrý a tohle kde jste je náš provizorní prostor na ochranu dětí".

Musel jsem vypadat, jako bych mu nerozuměl. ,,Při přeplnění dětských domovů si jedna žena, kterou možná znáte, se rozhodla pomoct tomuto systému. Otevřela si internátní školu, kterou po chvíli začala využívat na obnovu zdravotnictví. Asi si říkáte, proč na to úřady nepřišli. To sami nevíme. To, co se stalo už s vámi řešit nebudu. Teď si všichni vemte imaginární tužku a udělejte za svými dosavadními životy velkou tlustou čáru" řekne a já kouknu na kluky. Vypadalo, že je to hodně dostalo. ,,No a teď asi to na co čekáte".

Pohled Julie:

,,Fajn. Vítejte. Chci vám jen říct, že nikdo vám nechce ublížit, ale chceme vám pomoct" řekne a koukne do našich řad. ,,Děti... Vám ještě nemůžeme poskytnout, aby jste se rozhodly sami. Možná to pro někoho bude šok, ale do doby než najdeme vaše rodiče vás budeme muset přesunout do dětských domovů". Všichni utichli. ,,Cože!" jekne někdo a já se zvednu. ,,děláte si srandu? Já nikam nejedu!" křiknu mírně a jdu ke dveřím. Aniž by mě někdo zastavil, jsem trhla s dveřmi. Nešly otevřít. Otočila jsem se na ni. ,,Je mi líto, ale tohle rozhodnutí není na vás" řekne a všichni se pozvedají. Šli ke mně. ,,Tak je otevři!" křikne po mě Dominika a já pokrčím rameny. ,,Nejdou otevřít" odpoví a oni se na ni otočí. Jen nad tím pokývala hlavou. ,,Děti nebojte. Najdeme vaše rodiče a půjdete domů" řekne a já výjdu z poza davu. ,,Hele. Za nás rozhodovali celý náš život. Takže stačí! Už nebudu poslouchat někoho kdo tomu nerozumí. Nechci svoje rodiče a nechci, aby jste mi rozkazovala" řeknu a ostatní křiknou. Páni. Julie sakra! Nějaká rebélie? 

Jakmile nás zase dovedli k ostatním hned jsem šla ke klukům. ,,Koukej. Ani jsme pro tebe nemuseli chodit" řekne Kuba a já kývnu. ,,Co řekli vám?" zeptám se a Vadim mě obejme. ,,Najdou nám rodiny" odpoví a já kývnu. ,,A to znamená?". ,,Nějakou dobu tu pobudeme" odpoví Martin a já kývnu. Asi jim to ani říkat nebudu.

Pohled Vadima:

Julie se mi zdála zamlklá. Jakmile nám dovolili si to tu prohlídnout hned jsem ji kousek odtáhl. ,,Co ti řekli?" zeptám se zvědavě a ona pokrčí rameny. ,,Spíš co řekli vám" odpoví a já ji napodobím. ,,Ředitelka využila systému a doslova prodávala dospělí děcka na orgány. Teď je ona a všechny vychovatelky stíhána za porušení základní svobody. No a teď jsme tady" dodám a ona kývne. Utřela si slzy. ,,Co se stalo?" zeptám se a ona pokrčí rameny. ,,Jsem hrozně zmatená" odpoví a pokrčí rameny. Jen sem se nad tím zasmál. ,,Nějak to vyřešíme". Ještě se na mě podívala. ,,Jen chci aby jsi věděl jak moc tě miluju a jsem ti vděčná za to, co jsi pro mě celý ten rok dělal" řekne a pohladí mě po tváři. Musel jsem se zasmát. ,,Vždyť já to vím" odpovím a ona mě obejme. Teď už nás nečeká nic špatnýho. Možná jen moje setkání s rodiči. Ovšem pokuď je najdou. 

Pohled Julie:

Neměla jsem to srdce mu to říct. Jakmile mě zase dovedli do toho pokoje už jsem tam měla svoje věci. Hned sem je prohledala. Naštěstí mi nic nesebrali. Sedla jsem si na postel a koukala do rohu na skříň. Zvedla jsem se a zaklepala na dveře. ,,Nevíte kde je Martin?".

Ten chlap zaklepal na dveře a odemčel je. Martin se na mě podíval. Vešla jsem a položila si věci ke dveřím. ,,Co se stalo?" zeptá se s úsměvem a já si k němu sednu. ,,Já tu s vámi nezůstanu" řeknu a mu úsměv spadne. ,,A kam by jsi jinam šla?" zeptá se a já na něj smutně kouknu. ,,Z nějakýho mně neznámýho důvodu musím počkat jestli se ke mně někdo přihlásí. Když ne, tak si chvilku pobudu v děckým domově" odpovím a on na mě s otevřenou pusou zírá. ,,Proč? Víš co... Ne. Řekla jsi to někomu?" zeptá se a já pokývu. ,,Tak proč to říkáš mně?" zeptá se ječákem a poposedne si. ,,Protože vím, že to pochopíš. Moje rozhodnutí to nikomu neříct" dodám a on pokýve. ,,To teda nepochopím" odpoví smutně a já kývnu. ,,No tak, že to alespoň nikomu neřekneš". Jen kývl. ,,Ale já se vrátím. A když ne tak...".

Večer:

Pohled Vadima:

Když konečně došel Martin Kuba na něj mávl. ,,Fajn. Ještě Julie" řekne Láďa a Martin pokýve. ,,Asi je na čase vám to říct. Víte jak je Julie o proti nám mladší?" zeptá se a já se jen zasměju. ,,Dva roky skoro nic není" odpovím a on kývne. ,,Jo já vím, ale tyhle lidi si to nemyslí" odpoví a já na něj nechápavě kouknu. Koukl jsem po místnosti. Nebyl tu nikdo mladší než my. ,,Martine tak to už řekni" šeptne Kuba a já si zase sednu. ,,jim nedali na výběr jestli chtějí najít rodinu nebo si jít po svém. Poslali je do děcáku a od tam to nějak budou řídit" odpoví a já se na něj naštvaně kouknu. ,,Ty jsi to věděl a nic si mi neřekl!". Kousek se odsunul. ,,Ano, ale ona mě o to požádala a chtěla abych ti řekla, že na to máš přestat myslet a soustředit se na sebe a ji nechat až v pozadí" řekne rychle a já si klidně sednu. ,,A řekla ti alespoň kam ji poslali?" zeptám se a on kývne. Na jednu stranu nechápu proč by to udělala, ale na druhou bych to asi udělal taky. V hlavě jsem si to musel srovnat. Ti co byli mladší jako my tu už nejsou a čekají, co se bude dít. Ředitelka je patrně ve vězení a my jsme tady. Vážně teď uvažuju nad tím, že radši zahodím rodiče jako oni zahodili mě a půjdu si pro Julii. Ale jak to udělat když o životě nevím skoro nic, kromě těch šesti let, co jsem strávil na Kladně?

Tak a to je zase vše. Zamotala jsem se do toho ještě víc, ale snad vy to trochu pobíráte. Tak co? Najdou se rodiče? Bude s nimi mít dobrý vztah? Jak to bude s Julií? Vaše návrhy mi hoďte dolů...

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby