O 3 dny později.....
Clarke....
Otevřela jsem oči, podívala jsem se na svoje
ruce a zjistila jsem, že mi už sundali infúze.
Jediné co jsem na sobě měla byl senzor
na měření tepové frekvence.
Bylo mi o dost lépe. Podívala jsem se vedle
sebe na Lexinu postel a myslela jsem si, že
jí tam uvidím, ale nebyla tam. Její postel
byla rozestlaná.
,,Kde je? přemýšlela jsem.
Byla jsem ráda, když tu byla. Chová se ke
mě tak mile, stará se o mě. Nevím o ní
vůbec nic, ale cítím se s ní tak šťastně.
Skoro jakobych ji znala celý můj život.
Najednou se otevřely dveře a do místnosti
vešel ten chlap co před tím přišel s Lexou.
,,Ahoj Clarke. řekl a usmál se.
Konečně jsi vzhůru. řekl.
Usmála jsem se.
Neměla jsem sebemenší tušení, kdo to je.
Vím, že Lexa jeho jméno už říkala, ale
já si na něj nedokázala vzpomenout.
,,Collin?....ne.....Nebo snad Malcolm?
přemýšlela jsem.
Z mých myšlenek mě vytrhla Lexa,
která vešla do pokoje a měla nějakou
krabici a dvě kávy.
,,Ahoj Clarke! řekla vesele a položila krabici
a kávy na stolek který byl vedle mě.
Jak se citíš? řekla a sedla si na židli.
Dobře.... řekla jsem.
To je skvělý Clarke. řekla Lexa a napila se
kávy.
Jo.... řekla jsem a pousmála jsem se.
Potom do místnosti vešla ta žena v bílém.
,,Skvělé, že jste se probrala slečno
Mitchellová. řekla.
Jak se cítíte? zeptala se.
Je...mi fajn. řekla jsem.
No.... řekla a podívala se do bloku.
Zdá se, že se nám už konečně podařilo z
vašeho těla dostat tu škodlivou látku.
řekla.
Co je to za látku? zeptal se Lincoln.
No to bohužel stále nevíme a nevím kdy
se to dozvíme. Ale ať to bylo cokoliv, tak
už je to pryč. řekla.
Všechno ostatní se zdá být vpořádku. řekla.
Takže už jí propustíte? zeptala se Lexa.
No....to zatím ještě ne. Ještě pár dní si
u nás poležíte....jen pro jistotu. řekla a
mrkla na mě.
Jistě. řekla jsem.
Máte nějaké otázky slečno Mitchellová?
zeptala se.
.....Nemám. řekla jsem.
Dobrá. Tak nashledanou. řekla doktorka
a odešla.
,,Dáš si kávu Clarke? zeptala se mě Lexa.
Jasně. řekla jsem a zkusila jsem se posadit.
Počkej. řekla Lexa a rychle odložila její
kávu na stůl.
Opatrně. řekla a pomohla mi vstát.
Chytila mě za ruce a já se chytila za její
ruce.
Naše ruce byly stále propletené a my se
navzájem dívaly do očí. Obě jsme mlčely
Bylo to tak zvláštní.
,,Dobrý? prolomila ticho Lexa a usmála se.
Jo.... řekla jsem a pustila jsem se jí.
Díky. řekla jsem a pousmála jsem se.
Pojď ke mě Clarke. řekla Lexa a objala
mě.
Jak mě Lexa objala, tak jsem se cítila
dobře. Jen jsem najednou ucítila jak
Lexa svými pažemi zatlačila na modřiny
na mých rukou.
,,Lexo....tohle bolí. řekla jsem tiše.
Ona mě hned pustila.
Promiň Clarke. vyhrkla.
,,Máš hlad? zeptala se mě.
Trochu jo. řekla jsem upřímně.
Tak to je dobře. řekla a otevřela tu krabici
Tady máš tu kávu. řekla a podala mi
plastový kelímek.
Já myslel, že ta káva byla pro mě Lexo.
ozval se Lincoln.
Od kdy piješ kávu Lincolne? zeptala se ho.
Kdo řekl, že jí nepiju? řekl.
Já. řekla zamávala na něj.
To že kávu nepiju před tebou neznamená,
že ji nepiju. řekl a pousmál se.
Hmmm....pravda. řekla.
Nevadí tak já si pro ní dojdu. řekl.
Za chvíli se vrátím. řekl a odešel.
Držela jsem můj kelímek s kávou a
zamyšleně jsem se na něj podívala.
Žádná další vzpomínka se mi nevybavila
a to mě mrzelo.
Lexa
Pomohla jsem Clarke vstát. Chytila jsem
jí za ruce a ona se chytila těch mých, pak
se posadila a seděla. Stále držela moje
ruce. Dívaly jsme se vzájemně do očí
a bylo to skoro tak krásné jako když jsme
se setkaly poprvé v tom hotelovém fitness
centru.
,,Dobrý? promluvila jsem na ní a usmála
jsem se.
Jo. řekla a pustila moje ruce.
Pak jsem Clarke nabídla Lincolnovu kávu.
Lincoln z toho neměl radost, ale nakonec
si došel pro další. My tam s Clarke zůstaly
znovu samy. Podala jsem Clarke kelímek
s kávou a otevřela jsem krabici ve které
byly čokoládové donuty. Clarke koukala
na kelímek v její ruce a vypadala
zamyšleně.
,,Copak Clarke. zeptala jsem se jí.
Nic... řekla.
Já jen..... začala.
Clarke....
Chtěla jsem Lexe říct, že mě to moc mrzí,
ale že mám pocit, že je to pro mě úplně
neznámá osoba. Zajímalo mě proč je tak
milá a chová se ke mě tak jak se chová.
Říkala, že mě má ráda....ale proč?
Přerušilo mě zaklepání a pak následné
otevření dveří. Do místnosti vešla nějaká
cizí žena.
,,Clarke! řekla a šla ke mě.
Díky bohu, že jsi vpořádku. řekla a objala
mě.
Já jen zavřela oči a přikrčila jsem obočí.
Opět jsem cítila ty modřiny.
Po chvíli se odtáhla.
Promiň, že jsem nepřišla dřív, ale měli jsme
v hotelu moc práce. řekla.
Volala jsem tvojí matce a měla by tu být
každou chvíli. řekla.
Jen jsem se na ní usmála.
Potom do místnosti vešla další žena a ten
muž s kávou, jehož jméno jsem si prostě
nedokázala vybavit.
,,Clarke! Zlatíčko jsi vpořádku? řekla ta
druhá žena, opět mě objala a já znovu
cítila jak mě bolí ty modřiny.
Když se odtáhla tak ustoupila o krok
zpátky.
V tom pokoji bylo tolik lidí. Všichni na mě
koukali. Všichni na mě mluvili.
,,Co je to za lidi? říkala jsem si a
prohlížela jsem si je jednoho po deuhém.
Potom do místnosti vešli nějací dva muži.
,,Dobrý den slečno Mitchellová. začal jeden
z nich.
Jsme od Miamijské policie a potřebovali
bychom s vámi mluvit. řekl.
,,O čem? prolétlo mi hlavou.
,,Necháte mě chvíli s Lexou o samotě
prosím? zeptala jsem se.
Jistě. řekli všichni ostatní a odešli na
chodbu.
