Stali jsme se X-meny?! 2

Vidím duchy?

Pohled Wayna:
Vešel jsem do třídy a s pocitem úlevy si sedl a koukl na hodiny, které zrovna posunuly ručičku a zazvonilo.
Sedím s mým kamárádem Jackem a ten má brášku Toma. Ano přesně ten Tom, s kterým jsem se bavil a Hope tam ze sebe udělala idiota. Hope se mu líbí, ale neví jak jí to sdělit.
Moje myšlenky narušila učitelka, co zařvala, když si všimla, že jsem si jako jediný nestoupl na pozdrav.
Během hodiny mi oči stále klouzaly dolů. Celou noc jsem strávil myšlenkami na divný pocit, který dostanu pokaždé, když zavřu oči. Snažil jsem se držet oči otevřené přes noc, bohužel to už nejde. Víčka nakonec přemohla mozek a klesla a má hlava bouchla do lavice. Čímž vzbudila i učitelku z nudného proslovu o historii.
Odtrhla oči od knihy a pohledem projela celou třídu. Samozřejmě že její pohled spadl na mě. Začala řvát a máchat něčím, ale to na mě nezabíralo. Spadl jsem, spadl jsem z té pevniny reality. A znovu mě začal tahat dolů ten samý sen.
Vznáším se v temnotě. Táhnou mě černé postavy, kterým jsem přidělil jméno duchové. Volají mě hlasy, ať se vrátím. Já však nesmím, nejde to, neujdu ani krok. Táhne mě to stále dál. Lidé co mají duchy za bílé vznášející se figurky. Pro mě jsou to černé postavy, stojící pevně. Táhnou mě pod zem. Snažímse chytit něčeho, ale země ja plochá. Hlína mě nedusí, propadám se jí stále dál.
Rána!...probouzím se do kruté reality, kde se nademnou sklání učitelka a v ruce drží pravítko, kterým se pokáždé strefí na jiné místo.
,,Wayne! To už je zatenhle týden po šesté, co jsi usnul. Ach bože...tohle musí skončit! Zavolám tvé matce, ať si tě vyzvedne. Máš týden na to zotavení. Vypíšu ti úkoly z těch dvou dnů a zbylé dny budou výlety. Byla bych hloupá, kdybych tě na ně tahala s takovou koncentrací, kterou mi tu předvádíš. Sbal si věci." řekla s povzdechem učitelka, ,,Přijď jen jestli se ti to zlepší" dodala.
Sbalil jsem si věci, i když mě oči stále zrazovaly a můžu vám říct. Jestli jste někdy měli pocit, že to co máte pod oky jsou pytle, pak já tam mám celý svět, fialový jako monokl.
Mamka přijela po deseti minutách a na tváři měla velmi ustaraný výraz. Nastoupil jsem do auta a hned jsem spadl na sedačku a spal. Po příjezdu domů, mě mamka odtáhla do postele přikryla ke krku a změřila teplotu.
,,39,5°! WAYNE!" vykřikla se strarostí v hlase. Sebrala konvici na čaj a odešla do kuchyně, aby mi udělala čaj.
Všechno se mi mlžilo. Ne! Znovu jsem se ocitl v temnotě a černé postavy mě táhly dolů. Propadal jsem se, brečel jsem, slané kapky mi stékaly po tváři. Jsem v poprvé podzemí, nechal jsem se stáhnout dolů.
,,Wayne!" brečel nějaký hlas ze shora...ze země
,,Wayne!" ozýval se pořád
,,WAYNE!" s leknutím jsem otevřel oči a spatřil matku s čajem a teploměrem v ruce. Neřekl jsem jí že vidím duchy, jak ve snech, tak v realitě. Vždy někde stojí a sledují mě. Občas kývnou hlavou. Ale nic neřeknou, neudělají. Bojím se že něco udělají právě když zavřu oči.
,,Wayne! Co to bylo? Ty...začal si mizet...a CHYBÍ TI NOHA"
S trhnutím jsem se podíval na svoji nohu...byla černá...jako ti duchové...a postupně se jí vracela původní barva. Panebože...jsem snad duch?

Pohled Hope:
Vešla jsem a všichni zaměřili svůj pohled na mě. Tak jo. Učitelka mě posadila vedle jedné holky. Jmenuje se Terka. Docela si rozumíme. Takže už mám alespoň jednu kamarádku. Blížila se přestávka a protože už jsem viděla jak si o mě lidi šeptají a nějaká holka v děsně krátkých šatech si to ke mě namířila. Vyhla jsem se obloukem a opustila třídu. Ocitla jsem se na chodbě, která se ku podivu nehemžila lidmi. Všichni nejspíš zůstali uvnitř.
Procházela jsem chodbou, protože přestávka měla sloužit na svačinu, na kterou jsem neměla vůbec chuť. Přejížděla jsem pohledem prázdnou chodbu plnou skříněk, když jsem zahlédla šedo-černou postavu opírající se o právě jednu z nich.
,,Petere!" zakřičela jsem. On se polekaně otočil, jako by udělal něco zakázaného. Pak si oddechl, když zjistil, že to jsem já a vydal se ke mě.
,,Neměla bys tu být" podíval se mi do očí
,,Ty taky očividně ne, ale proč?" zašeptala jsem zpátky
,,Nesmíme chodit pryč ze třídy, pokud nemáme hodinu jinde a dneska má každý hodinu ve jedné třídě. Já to tam bohužel nevydržím. Inteligence mých spolužáků je na nule." podíval se na mě smutně
,,Mě už teď soudí a šeptají si o mě. Nemám v oblibě tuhle pozornost, ty nejspíš taky ne" usmála jsem se na něj.
Chvíli jsme si ještě povídali a pak jsme se každý rozešli svou cestou. Nenápadně jsem se vrátila do třídy. Nikdo si mě snad nevšiml. Terka mi hned začala nadávat, že chodit ven je zakázané. Řekla jsem že to vím. A pak už zbytek dne probíhal v klidu.
Vyšla jsem ze školy a zrovna začalo sněžit. No to snad ne. Musím ve vánici čekat, než mě mamka vyzvedne. Je mi zima. Ještě já idiot si zapomenu bundu ve třídě. Měla jsem na sobě jen tílko a džíny. Najednou jsem na ramenou ucítila měkkou látku. Než jsem se nadála někdo přes mě přehodil kabát. Peter...
Když jsem se otočila, tak jsem už jen viděla jeho vzdalující se postavu.
Mamka po chvíli přijela a k mému štěstí si kabátu vůbec nevšimla.
Po návratu domů jsem se naobjedvala a bohužel se musela vyhýbat Waynovi, prý je mu špatně. Víc informací mi však mamka nepodala. Ve svém pokoji jsem si udělala úkoly. Zapípal mi mobil.
Neznámé číslo: Doufám, že mi ten kabát zítra vrátíš :) Ale jestli chceš klidně si ho nech ;)
Samozřejmě mi hned do šlo od koho ta zpráva je, ale kde sakra vzal moje číslo? Vzala jsem mobil do ruky a začala psát odpověď.

Hallelujah já napsala nový díl XD Doufám že vás alespoň trochu potěšil a ne nestane se z toho telenovela, ale trochu toho neuškodí.

Váš

ProfesorY