Stali jsme se X-meny?! 2

Rozhodnutí Hope

Pohled Hope-
Koukala jsem z jednoho na druhého.
,,Já'' zaváhala jsem, když se přidám k Tomovi, Peter se naštve a rozejde se se mnou, ale, když se přidám k Peterovi, tak jsem si jistá, že už u Toma nemám šanci. Tak bych alespoň viděla spolužáky ze staré-. Ne! Vždyť mě nenávidí.
Ale Tom je...chytrý, hezký a milý. Ale Peter taky. A taky starší, až odmaturuje, tak může najít jinou. Tom může taky najít jinou. Nikdo by se mi nesmál, kdyby zjistil, s kým chodím, protože by Toma neznali. Ale lidi z prváku se na mě naštvou, až to zjistí.
,,Nechodím s ním! Rozešli jsme se. Dávno jsem to skončila,'' otočila jsem se na otce ,,Přece jsi to chtěl a navíc to nikdy nebyl žádný vážný vztah.'' dořekla jsem a otočila jsem se Toma, který se usmál a šel ke mě.

Peter-
Co prosím?! Je to sen? Ležel jsem neschopný slova a neschopný se zvednout. Ani jsem nemusel. Dřív než jsem to udělal, to otec Hope udělal za mě. Vykopl mě před dveře.
Sice jsem nikdy nebyl dítě, co by často brečelo, ale teď jsem brečel před dveřmi mé ex-přítelkyně a ptal se sám sebe, jestli jsem udělal něco špatně?
Dělal jsem vše, aby náš vztah fungoval, spolužáci se mi smáli, že chodím s holkou z osmé třídy. Já je neposlouchal, a i když mi přátelé říkali, že je jen otázka času, kdy si najde jiného a podvede mě.
A byla to pravda. Nezbývá mi nic než odejít. Nasedl jsem na motorku a jel jsem, kam jen můžu. Bydlím s přáteli, kteří mě vždy, když jsem jel za Hope, nebo s ní někam šel, varovali a kvůli tomu jsme se větčinou hodně hádali. Nemůžu tam jet. Jel jsem po silnici ven z města. Do neznáma.

Hope-
S Tomem jsme se celý den bavili a až když odjel s omluvou, že musí domů, jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na Petera. Napsala jsem mu omluvnou zprávu, ale on si jí nepřečetl. Tak jsem volala. Zvedl to!
,,Petere? Jsi v pořádku?''
Slyšela jsem jen šum. Co když se něco stalo? To ne! Co jsem to udělala?

Peter-
Začal mi zvonit mobil. Koukl jsem na displej a volala mi Hope. Zvedl jsem to a následně telefon hodil na silnici a hádám, že ho asi přejede nějaké auto, vzhledem k provozu, co tu je.
Jel jsem celý den a noc. Když mi došlo, že už vychází slunce a je ráno, tak jsem zajel do nejbližšího městečka. S tím že najdu nějaký levnější hotel a zaplatím si pokoj na tenhle den a pak zase pojedu. Našel jsem nějaký pobřežní penzion. Nevypadal sice nějak skvěle, ale byl levný. Vlezl jsem do svého pokoje. V rohu pokoje stála postel a vedle ní malý stolek. Pokoj vymalovali žlutě. Působilo tu to útulně. Natáhl jsem se na postel a usnul jsem.
Probudil jsem se brzo. Recepční mi řekla, že odbila dvanáctá. Odjel jsem vstříc světu. Ale je pravda, že zbylo něco na, co jsem kompletně zapomněl. Moje rodina a přátelé.

Pohled Wayne-
Potlesk, slyším ho všude okolo sebe. Kouknu se doprava, kde stojí hlavní duch s korunou připravenou na polštáři. Je čas se stát, kým mám být...

To je pro dnešní kapitolu bohužel vše. 😅
Další při velkém štěstí vyjde zítra, protože tahle byla kratší, než normálně píšu, asi to prostě chci napínat.
Snad se vám kapitola líbila i přes to, že byla kratší.
Užívejte si prázdniny

Váš
ProfesorY