Stali jsme se X-meny?! 2

Jízda

Pohled Hope:
Jedeme už hrozně dlouho. Všichni jsme unavení a snažíme se neusnout.
Zastavili jsme, abychom se vyspali. A hned jak jsme se probudili opět vyjeli.
Tohle tempo nás všechny obírá o energii, ale musíme se dostat do Glasgow. Celkem dálka, když o tom přemýšlím. Ale musím, pro Petera...

Pohled Petera:
Kotvy spadly a já po chvíli s radostí vyběhl z lodi. Cítil jsem vítr a vůni moře, po které voněl celý přístav. Ale také smrad, z lodí.
James a já jsme hned šli na danou adresu od kapitána.
Dvoupatrový menší baráček. První patro bylo hnědočerné, ze dřeva a vypadalo velmi přívětivě. Vývěsný štít byl tmavě zelený s nápisem:
Malá kavárna za rohem
Vypadalo to moc pěkně.
Ve výloze byli naházeny podzimní listy, co hráli všemi možnými barvami a na nich malinká černá stolička, na které stál šálek naplněný kávovými zrny, které byli ostatně poházeny i mezi listy.
James vešel jako první.
Kavárna měla podlahu vyrobenou z dubového dřeva a byla natřená takovou ladnou krémovou barvou, která se skoro blížila světle hnědé.
Černé židle a stoly, opět dřevěné, rozmístěny po místnosti tvořili cestu k pultu, za kterým stál malý mužík s už šedými vlasy a hnědýma laskavýma očima.
,,Copak si přejete pánové? Zrovna jsem chtěl zavřít krámek, máte štěstí."
,,Poslal nás sem Kapitán Křoví. Jsem James Collin a tohle je Peter-"
,,Ano! Slyšel jsem od něj tu novinu. Prý tu chcete pracovat. Je skvělé, že dostanu pomoc. Ale teď vypadňete. Budu zavírat a už je noc. Je mi jedno,kde přespíte. Ale jestli na ulici tak se umejte, protože jinak tu pracovat nebudete." ukázal na dveře.
Šokovala mě ta změna. A tak jsem radši Jamese odtáhl ven.

Pohled Hope:
,,Přemýšlíš o P?" zeptal se Tony, neboli facka.
,,Jop"
Peter byl středem všech konverzací, co jsme vedli. Později nás to jméno drásalo a začali jsme říkat P.
,,Myslíš, že bude ještě šance, že mi odpustí a dáme se zase dohromady?" zeptala jsem se třásoucím se hlasem. Neodpovídal.
,,Nevím" řekl upřímně a zadíval se zpět na silnici.
Byla jsem vyčerpaná a přes můj protest se moje tělo rozhodlo vyspat se.
,,Hope?" otevřela jsem oči.
,,Jsme tu. Jsme v Atlantic City. Odtud se pojede do Glasgow."
Rychle jsem se posadila.
Vystoupili jsme a šli do supermarketu si nakoupit nějaké jídlo.
Tony si vygooglil nějakou loď, co nás odveze. Má to domluvené. Jeho otec má ve známých námořníky.
Došla jsem k okraji zábradlí u přístavu a zadívala se do dálky.
,,Už jsem skoro tam Petere." poslala jsem vzduchem pusu a opřela si ruku opět o zábradlí.

Pohled Petera:
Vítr vál. Šli jsme k našemu budoucímu bydlišti a najednou jsem cítil nepříjemný pocit. Jakoby mi vítr přivál varování.

To je pro dnešek vše. Kratší kapitola, vím, ale nemám teď moc času.

Váš

ProfesorY