Stali jsme se X-meny?! 2

To bude dobrý

Pohled Hope:
,,Wayne?"
Nemohla jsem uvěřit mým očím. Stál tam. Jen tak tam stál a díval se na mě. Usmíval se, jakoby se nic nikdy nestalo. Rozbrečela jsem se ještě víc, než už jsem brečela a rozběhla jsem se k němu a stiskla ho jak nejpevněji jsem mohla. A hned ho pustila a dala mu pěstí.
,,Kde jsi byl! Všichni se o tebe hrozně strachujeme?! Jsi pryč už alespoň dva týdny! A najednou se tu objevíš jako by se nikdy nic nestalo?! Jakoby všechno bylo v pořádku?! Myslela jsem na tebe každý den! Bála jsem se o tebe a ty jsi byl pořád pryč a teď jsi tady?! Jak?! Kde jsi byl? Jak ses dostal z toho auta? Jaktože nejsi zraněný?! Policie prohledala celé okolí, ale byl jsi k nenalezení!" vychrlila jsem a naštavaně oddechovala.
,,Zklidni se, je to hodně dlouhé povídání."
,,Chci vysvětlení! Hned!"
,,Ale já ti to vysvětlím, ale snad mě nejdřív necháš si odpočinout. Zrovna jsem se vrátil."
,,Ugh, kéž by ses jen tak propad do země." řekla jsem a najednou se objevila pod Waynem v zemi objevila velká díra a Wayne se začal propadat.
,,Aaaaaaahhh" křičel a snažil se chytit něčeho na zemi.
To ovšem nebyl konec. Země se nad ním začala uzavírat.
,,To ne! Vzdyť ho to udusí!" začala jsem zkoušet hlínu odhazovat, ale bylo jí čím dál tím víc.
Wayne ale náhle vyšel ze země, nebo nevím, pořád to nechápu, prostě se mu najednou objevila hlava a později celé tělo.
,,Vidím, že nejsem jediný, kdo má schopnosti." ušklíbl se.
,,Musíme to říct mamce!"
,,Zapomeň, do teď si myslím, že chtěla odvézt do psychiatrické léčebny."
,,Problém, je spíš to, že si tě nepamatuje. Což asi nevíš. Celé to je zvláštní." řekla jsem a vzpomněla si na mamku.
,,Vím, už mi to řekli dávno."
,,Kdo?" žádala jsem víc detailů.
,,Ach jo. Fajn. Jsem poloduch. Můžu být duch, ale i člověk. Zdědil jsem to po babičce a dědovi, proto je mamka nepoznala. Ona byla člověk a oni duchové. Nemohla žít s rodinou, co by neviděla. Protože duchové existují, ale lidi je nevidí. Takové černé postavy. A tak jí dali do děcáku, zatímco já to tak trochu zdědil. Zachránili mě z té autonehody a uzdravili mamku, ale léčení probíhá takovou bylinkou, kvůli které na ten okamžik zapomeneš, kam jsi chtěla jet, s kým si jela a nebo vůbec to, že jsi někdy odjela někam." řekl najednou.
,,Duchové? Poloduch? COŽE?!" vykřikla jsem zmateně.
,,Je to něco jako národ, když jsem chtěl bližší vysvětlení. Nikdo to moc nechápe. Vědce duchy nemáme. Ale říká se, že máme v genu, nějaké divné buňky. No to je jedno. Zeptali se mě, jestli budu jejich král, protože rodiče mamky, jsou schodou okolností vládci království. Já, dlouho jsem o tom přemýšlel a taky jsem se učil ovládat své schopnosti. Duchové mi řekli, že ví o jednom telpatovi, co by mi mohl pomoct vrátit mamce vzpomínky. Najdu ho prý v nějaké Xavierově škole, nebo jak se to jmenuje. Zkusím to najít na netu. Duchové nemají signál, not o je jedno. Jsem v pořádku, je to zvláštní, ale říkám pravdu. Domluvil jsem se s duchy na kompromisu. Jeden měsíc tady. Jeden tam. Už jsme se domluvili které měsíce." vysvětlil.
,,Nemůžeš se jen tak sám rozhodnout! Určitě potřebuješ svolení rodičů!"
,,Očividně ne, protože už mě korunovali."
,,Chodíš do 8.! Do osmé třídy!"
,,Ty do 9.! A co? Taky si očividně děláš co chceš! Vsadím se, že ty slzy nebyly pro mě, co jsi měla, než sis mě všimla. Byl jsem pryč až moc dlouho, aby byly pro mě." řekl a to mě dostalo. Já nemůžu. Až teď mi došlo, že miluju oba. Je možné být zamilovaná do dvou kluků. Jednoho staršího a jednoho stejně starého a proč jsem si vybrala Toma? Ani nevím, jaký doopravdy je. Pravda, za poslední týden jsme se sblížili, ale pořád ho neznám tak dobře jako Petera.
,,Tak co se přihodilo tobě?" zeptal se a sedl si na schůdek před dveřmi.
,,Ach jo. Měla jsem přítele, celkem dlouho. Ale pak jsem ho vyměnila za jiného kluka. Před ním. Ale mám ráda oba." řekla jsem a povzdechla jsem si.
,,Páni. To bych do tebe neřekl. Spadlas na hlavu?" ze srandy mi poťukal na hlavu a povzbudivě se usmál.
,,Jestli s tímhle šťastnější a máš ho víc ráda, tak je dobře, že jsi se s tím druhým rozešla. Akorát by ses trápila. A on by tě možná miloval, ale čím déle by jsi v tom vztahu oddalovala rozchod, tím by ho ten rozchod zničil víc." řekl a já žasla, už je chytřejší než já.
,,Máš pravdu. Problém je v tom. Že od té doby, mi neodpovídal na zprávy. Volala jsem mu, ale to také nezvedal. Nikdo neví kde je. Nevím co s ním je." řekla jsem po pravdě vystrašeně s pomyšlením, co se mohlo stát.
,,Uzavřeme dohodu. Pojedeš se mnou mamkou a otcem do Xavierovi školy, tam vrátíme mamce vzpomínky o mě. Najde kde je ten tvůj přítel a já ti ho pak pomůžu najít a přemluvíme ho, aby se vrátil?"
Potřásla jsem mu rukou.

Takže, možná vám přijde divné, že píšu poslední dobou víc kapitol. Prostě mám psací náladu.

Váš
ProfesorY