Stali jsme se X-meny?! 2

Paranoidní

Pohled Hope: 

 ,,Bože" zařvala jsem otráveně do polštáře. Tři hodiny ráno a pořád nemůžu usnout. Zítra mám školu a potřebuji se vyspat, abych dokázala vnímat, ale prostě to nejde, kdykoliv zavřu oči, hned je zase otevřu, jsem vyčerpaná a vyřízená, ale z nějakého důvodu, mě nikdy moje tělo nepustí ke spánku. Vstala jsem a šla do kuchyně pro vodu a překvapivě tam nikdo nebyl. Samozřejmě, že kluci spí, každý normální člověk spí. poznamenala jsem si sarkasticky. Nikdy předtím se mi tohle nestalo, nevím, proč najednou nemůžu ani přimhouřit oči. 

Seděla jsem na židli v kuchyni a bylo mi zle, zase ten pocit, že mě někdo sleduje, otočila jsem se k oknu, nikdo tam není... Otočila jsem hlavu zpět ke sklenici vody a třesoucíma rukama ji pevně sevřela, ale ani to moc nešlo, moje sevření bylo jako držet sevření malého štěněte, sklenice mi málem vypadla z ruky. Radši jsem ji položila a prohrábla si skepticky vlasy. 

Co to je? uslyšela jsem šustnutí...nebo ne? Otočila jsem se k oknu, nikdo tam nebyl. Šla jsem k oknu a otevřela ho. Nikdo nikde. Pak jsem uslyšela šustnutí za mnou. Rychle jsem se otočila.          Nic nic tam není, pomyslila jsem si. Opět jsem si sedla a mumlala si slovo zvláštní, pořád dokola. Znovu jsem si sedla a při každém sebemenším zvuku jsem se otočila, ale nikdy tam nic nebylo. Takhle jsem tam nejspíš seděla hodně dlouho, za chvíli mě přivítal Clark. 

,,Dobré ráno Hope, proč jsi tu v půl šesté, myslel jsem, že vstáváš až v sedm?" dal mi zezadu ruku na rameno, přičemž jsem vyskočila ze židle, uchopila jeho zápěstí a vší silou ho kopla do břicha, až spadl a kašlal. Zděsila jsem se, když jsem si uvědomila, že je to jenom Clark a hned jsem začala couvat, narazila jsem na zeď a hned se rychle otočila, když jsem si uvědomila, že je to jen zeď, opět jsem paranoidně přešla ke stolu a sedla si.

,,P-promiň" řekla jsem, třesouc se. 

Co to se mnou sakra je? zeptala jsem se sama sebe. Stejnou otázku mi položil Clark. Jen jsem seděla a dívala se před sebe.

,,Nevím," odpověděla jsem, ,,že by reflexy?" dodala jsem nervózně, nechci ho trápit tím, že mám paranoiu.

,,Nemohla jsem spát, tak jsem přišla sem před chvílí přišla a vyděsil si mě." zalhala jsem částečně.

Clark ke mě přišel blíže a dal mi ruku na čelo. 

,,Třeseš se a máš nejspíš teplotu. Běž si lehnout a zůstaň dnes doma, nevypadáš vůbec dobře, musí ti být zle. Když tak to řekni Tonymu, mohl by s tebou zajet k doktorovi, rozhodně nechoď v tomhle stavu do školy."

Pokývala jsem hlavou. Nevím, co se mnou je, ale rozhodně to není dobré. Zešílela jsem snad? Mám hysterii? Přála bych si, aby tu byl Wayne, chtěla bych se mu svěřit. Avšak, není tu. Jsem sama. Fyzicky tu je Tony, Clark i rodiče, ale nikdo z nich psychicky ne. Přijdu si sama. Přijdu si vystrašená, jako malé dítě. 

Clark mi podal hrnek s čajem a já se zvedla a šla si lehnout...moment, kde je můj polštář? podívala jsem se na postel.

Přísahala bych, že tam ještě před tím, než jsem šla dolů byl. hledala jsem ho, koukala po podlaze, dokonce jsem se šla kouknout zpět do kuchyně, jestli jsem ho tam náhodou někde nenechala. Nikde nebyl...vzala jsem si malý polštářek z gauče a šla si lehnout s ním. Stejně jsem neusnula. 

Co když jsem se doopravdy zbláznila? pomyslela jsem, zatímco se mi do úst dostala slaná chuť...

Pohled Petera: 

Nastal den odletu a vše šlo hladce. Kontrolou jsme prošli, i sedadla jsme našli a let byl v pořádku. Z nějakého důvodu byl levnější let s přestupem v Berlíně. Jenže se stalo to, čeho jsem se obával. Letadlo, kterým jsme měli letět, mělo nehodu při cestě do Berlína a tak náš odlet odložili a letíme až za necelých 85 hodin, což milí matematici je něco přes 3 dny.  Sestra přežívala a já umíral. Neumím německy a vůbec se mi nelíbilo, že sestra za nás zaplatila drahý hotel v centru města. James byl nadšený a nejspíš ani nevnímal nic. Bylo to jako mluvit do usmívajícího se dubu, zkrátka první hodinu, co jsme se tu zprávu dozvěděli, jenom skákal radostí bez jediného slovo a kvílel jako malá holčička.

Jo, to je prostě ten náš James. usmál jsem se nejdřív, ale po asi 10 minutách, mi to už začalo lézt na nervy. To nemůže být alespoň na chvíli v klidu? pomyslel jsem si s pocitem, že brzy ho prostě přetáhnu po hlavě něčím.

Zkrátka strávíme pár dní v Berlínu, nic špatného. uklidňoval jsem se.

Dojeli jsme na hotel, byl pěkný. Měli jsme společný pokoj a ten měl 4 místnosti. Dvě ložnice, jedna s manželskou postelí a druhá s normální, koupelnu a kuchyň, hala byla součást kuchyňky. 

Lea si zabrala samostatnou postel, takže musím sdílet svou postel s Jamesem. Nikdy jsem nevěděl, že tak silně chrápe, jako dnes večer. Právě jsem vstal a začal si číst knihu, co mám s sebou, protože s jeho chrápáním to nejde. Nakonec jsem si dal do uší sluchátka a zase si lehl, pustil jsem si jen lehce hudbu, abych ho neslyšel a snažil se opět usnout, nakonec se mi to i povedlo, když jsem se opět vzbudil, bylo už světlo a James s Leou už seděli u stolu a potichu si povídali. Usmál jsem se nad jejich pokusem mě nevzbudit, který jim ovšem nevyšel.

,,Dobré ráno." zívl jsem si.

,,Dobré" oplatili synchronizovaně a rozesmáli se, já s nimi.

Vstal jsem a také se převlékl, chystal jsem se vytáhnou nějaké jídlo z batohu, co jsem měl s sebou připravený do Paříže, ale Lea mě zastavila.

,,S Jamesem jsme dostali nápad, co se nasnídat rovnou ve městě. Taky jsem hledala nějaké památky a mohli bychom rovnou nějaké navštívit. Co myslíš?"

,,To zní dobře." usmál jsem se taky a nechal batoh batohem a všichni jsme vyrazili ven, vzít na sebe Berlín.

Pohled Wayna:

Seděl jsem na trůnu a koukal do dálky. Poradčí duch mi něco říkal, ale neposlouchal jsem ho, něco bylo špatně, cítil jsem to. Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl na chvíli odejít. Nebyl nadšen, ale nechal mě, přece jen to byl dlouhý den. Objevil jsem se nahoře...v lidském světu a podíval jsem se na nebe. 

Kéž bych ho viděl častěji. pomyslel jsme si melancholicky, měl jsem v plánu jít navštívit Hope, mohla by mi pomoct se odreagovat, vždycky to dokázala. Otočil jsem se na podpatku, když v tom jsem ucítil bolest v týlu a zatmělo se mi před očima, nestihl jsem nic udělat a už jsem jen viděl černé skvrny, než mě tma pohltila zcela.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Taaak, nová kapitola. Snad se vám líbila a zajímá vás, co bude dál. Budu se pokoušet více publikovat a taky příběh trochu okořenit, dlouho už se nic moc zajímavého nestalo :)  Však sami uvidíte později. Díky za hvězdičku či follow a užijte si zbytek víkendu. (nebo jakýkoliv den, kdy příběh čtete :D

Váš

ProfesorY