Stali jsme se X-meny?! 2

Duch či člověk?

Pohled Wayna:
Mamka mě nepustila od mého incidentu s nohou ven. A já jí to neřekl. Jak by mi mohla taky rozumět.   
Po dvou dnech ke mě přišla a hodila po mě oblečení s poznámkou, ať se obléknu a jdu do auta.
Říkal jsem si, co se děje. Narozeniny, ani svátek dneska neproběhne. Narozeniny slavím 1.července a svátek 17. července.
Když jsem nastoupil do auta a zavřel dveře, nestihl jsem se ani zeptat kam jedeme, protože mamka se hned rozjela pryč a já myslel, že se vybouráme, takže jsem radši svojí pusu připravenou vyslovit otázku zavřel.
,,JAK DLOUHO UŽ PROBOHA JEDEME! Kam vůbec jedeme?!" nevydržel jsek ticho a po pěti hodinách zařval.
,,Někam, kde ti bude lépe" řekla matka a já začal pochybovat o tom, že mě veze na nějaké místo kde mi pomůžou, ale do psychiatrické léčebny.
Zrovna pršelo a už byl večer. Museli jsme totiž vyjet až po tom, co vyzvedla Hope. Kterou jsem viděl za těch několik dní jen letmě, když mě mamka táhla k autu. Usmívala se...vypadala hrozně šťastně. A na krku jsem zahlédl třpytivý zářivý zelený smaragdový náhrdelník, který se nejspíš snažila schovat pod tričko, ale i tak jsem si té zářivé věcičky všiml.
Z mých myšlenek mě, ale vytáhl mámin křik. Světla kamionů a pak dopadla ohromná rána. Byl jsem moc v šoku, abych stihl cokoliv udělat a má hlava samovolně prolétla vzuchem a čekal jí náraz do palubní desky. Airback nefungoval. Čekal jsem ránu, ale najednou mě něco vytáhlo z auta. Nepotřebovalo to otevřít dveře. Otočil jsem hlavu a ocitl jsem se tváří v tvář duchům.
Vyjekl jsem když se centimetr od mého obličeje ocitla tvář ducha. Spadl na zem a s hrůzou a šokem v očích sledoval černé postavy.
,,Už jsi v bezpečí" řekl jeden duch a já s překvapením slyšel, že jeho hlas je jemný...sametový. V tom jsem si však na něco vzpomněl.
,,Bezpečí...MÁMA!" vykřikl jsem a otočil se. Přiběhl jsem k autu a otevřel dveře.
,,To ne!" povedlo se mi ze sebe dostat. Moje matka ležela nehybně na sedačce a z hlavy jí tekla krev.
V tom k ní však přistoupili duchové a jeden duch mě chytil a odtáhl dál. Duchové jí vytáhli a udělali kolem ní kruh. Ten nejmenší duch k ní přistoupil a já se divil nad modrý světlem co ozářilo mou matku, po tom co ten duch začal mumlat nějaká slova. Náhle tvář žádná krev či rána nehyzdili.
,,Nebude si to pamatovat," řekl mi jeden duch a jsem si celkem jistý, že hlavní, ,,Nebude si pamatovat ani tebe, nebo to že nějakého syna má."
Tahle slova bolela jako rána bleskem.
,,Ale...co pak bude se mnou? Sestra a otec se pro mě vrátí! Že?" řekl jsem zoufale a začal pochybovat o své naději
,, Ty přece zůstaneš s námi" usmál se na mě, jsem snad v hororu?
,,Cože?"
,,Tobě to ještě nedošlo? Jsi poloduch!" usmál se ještě víc, ,,Vidíš nás! Slyšíš nás! Dokážeš se v ducha změnit!" usmíval se čím dál tím víc a já měl pocit, že už to jeho koutky nevydrží.
,,Ale...to...t-to jste nějaké společenství duchů, nebo co?" zasténal jsem
,,Ah...na to se nikdo nikdy ještě nezeptal" řekl s přihlouplým úsměvem. Já na něj zíral.
,,Zbytek tvé rodině si tě pamatovat bude a ty se k nim vrátíš, až se seznámíš s podzemím"
,,Ale-" chtěl jsem namítnout, jenže jsem byl přerušen
,,Budeš si moct vybrat, buď můžeš žít a lidmi nebo s námi duchy. Rozhodni se jak chceš, ale do té doby tě musíme naučit, jak ovládat svou moc."
Než jsem stačil říct něco jiného táhli mě podzem. Tentokrát jsem se mohl hýbat, ale pět lidí, nebo duchů nad vámi silou zvítězí.

Pohled Hope:
Wayne ani mamka se pořád nevrátili. Nezvedají telefon ani nic. Táta neví kam jeli a stejně tak já. Táta se rozhodl je jet hledat a já teď sedím doma a čekám hovor, že je třeba našel. Ale stále nic. Už mi to nahání hrůzu.
Najednou mi začal zvonit mobil. Přiběhla jsem k němu. Volá mi...Peter? Proč mi volá teď v noci?
,,Co se děje?" zeptala jsem se zklamaně, protože mi nevolal táta a zároveň překvapeně, protože mi volá teď v noci.
,,Víš jak jsi mi ukazovala fotku bráchy, když jsem se tě ptal na rodinu? Můj táta musel z města a chtěl mě vzít s sebou. Na cestě zpátky jsme ale dostali smyk a najednou se k nám řítilo nějaké auto. Narazili jsme do sebe. Mému tátovi se naštěstí nic nestalo, ale byl hrozně rozklepaný. Vrazil do takové té převážecí místnosti, nevím jak se to jmenuje, jel jsem tam poprvé. Šel jsem se kouknout ven a uviděl nějakou ženu co leží na zemi. Byla v pořádku, bez jediného škrábnutí, což mě překvapilo. Vedle ní stál kluk, nebo ne stál, prostě, vím že asi zním jako cvok, ale vypadalo to, jako by ho něco neviditelného drželo. Vypadal jako tvůj bratr. Pak začal mizet, ale né, že by odcházel, prostě začal mizet.
Neznáš je? Ta žena má modré vlasy...a nebo jsem se prostě zbláznil" vychrlil ze sebe, já v šoku držela v ruce telefon, který mi najednou připadal mnohem těžší.
,,Kde jste?" řekla

Pohled Davida: (otec Hope)
Nemůžu Lucy najít. Vrátil jsem se domů s tím, že to nahlásíme policii. Otevřu dveře a vrazí do mě Hope:
,,Musíme vyrazit! Hned! Vím kde je máma!" vykřikla
Vyjeli jsme hned. Už jedeme dobré 2 hodiny.
,,Jsi si tím jistá?" zeptal jsem se jí pro jistotu.
,,Jsem si tím jistá jako ty čokoládou" prohlásila
Čokoládu miluji! Ale úplně. Pokud mi někdo dá něco, tak jen čokoládu. Jeli jsme po dálnici, která však nepřekypovala troubějícími auty s naštvanými řidiči.
Pak jsem to uviděl. Velký kamion a naše druhé bouřkově modré auto. Na zemi ležela Lucy. Hned jsem vystoupil a přispěchal k ní. Nebyla zraněná...to je zvláštní. Otočil jsem se na Hope, která se bavila s nějakým klukem.
,,Kdo jsi? Ty jsi řídil ten kamión!?" stoupl jsem si.
,,Ne pane. Můj otec. Dostali jsme smyk a narazili jsme. Můj otec je v kamiónu, byl z toho celého v moc velkém šoku." odpověděl
,,Ty ho znáš?" ignoroval jsem ho a koukl se na Hope
,,No ano. Je to můj přítel" usmála se nevinně
,,Cože? Odkdy?" vykřikl jsem plný zlosti ,,Nic takového jsem ti nedovolil"
,,Vždyť už je mi-"
,,Nezáleží na tom kolik ti je! Ale na-"
,,Tvůj bratr, nevíš kde je? Muselo se mi to zdát z toho šoku, nebo něco. Nemohl prostě zmizet, ne?"
řekl ten kluk a já ztichl a Hope také.
V tom stejném okamžiku Lucy otevřela oči.

Tak další kapitola ❤❤❤ Snad se vám líbila

Váš
ProfesorY